Čert a jeho babička. Před dávnými časy byla veliká válka a král potřeboval hodně vojáků. Ale dával jim malý žold, a tak měli vojáci nouzi a hlad. Tehdy se tři vojáci uradili, že utečou. První povídá: “Jestli nás chytí, jistě se bude šibenička radovat. Jakpak bychom to nejlépe provedli?” Druhý voják hned věděl radu: “Podívejte, támhle je velké žitné pole, když se do něho schováme, nikdo nás nenajde. Vojsko do pole nesmí a zítra musí pochodovat dál.” Vlezli si do žita, ale vojsko netáhlo dál. Rozložilo tábor okolo pole. Ti tři vojáci seděli už dva dny a dvě noci v obilí a hlady skoro umírali, ale neodvažovali se ven. To by byla jistá smrt. Smutně rozmlouvali: “Co nám pomůže, že jsme utekli, bídně tu zahyneme.” Vtom nad nimi zašuměla obrovská křídla, snesl se k nim ohnivý drak a zeptal se, proč se schovávají. Vojáci odpověděli: “Utekli jsme, poněvadž jsme na vojně měli nouzi a hlad, a teď asi hlady zemřeme. Kdybychom vylezli ze žita, čekala by nás šibenice.” “Jestli mi chcete po sedm let sloužit,” povídá drak, “zachráním vás a nikdo vás nechytí.” “Co můžeme dělat,” odpověděli, “přijímáme.” Drak popadl vojáky do tlap, vzlétl, přeletěl vojenský tábor a snesl se s nimi daleko odtud na zem. Drak nebyl nikdo jiný než čert. Dal jim malý bičík a pověděl: “Když bičíkem zašviháte a zapráskáte, začne kolem vás poskakovat tolik peněz, kolik chcete. Můžete žít jako páni, mít koně a jezdit kočárem. Po sedmi letech budete patřit mně.” Potom jim podal knihu a do ní se musili všichni tři podepsat. “Než si vás vezmu, dostanete hádanku,” povídal. “Jestli ji uhodnete, dám vám svobodu.” Drak odletěl a vojáci cestovali s bičíkem. Měli peněz habaděj, dali si ušít panské šaty, vozili se, lehali na měkkém a vstávali, kdy se jim zachtělo. Byli samé radovánky a nádhera, jedli a pili to nejlepší, ale nedělali nic zlého. Čas rychle ubíhal a přiblížil se sedmý rok. Dva z těch vojáků dostali veliký strach a třásli se úzkostí. Třetí je uklidňoval: “Žádný strach, já mám hlavičku, já hádanku uhodnu.” Vyšli si na procházku a ti dva jenom vzdychali a smutně se dívali na svět. Cestou potkali stařenku a stařenka se ptá, proč jsou tak smutní. “Jsme smutní, stařenko, ale vy nám pomoci nemůžete.” “Kdoví,” odpověděla, “jen mi svěřte, co vás trápí.” Tak jí vojáci vyprávěli, že sloužili čertu skoro sedm let, že jim čert sypal peněz jako zrní a že se mu upsali. “A teď mu propadneme. Sedm let bude brzy u konce a jak můžeme uhádnout pekelnou hádanku?” Stařenka řekla: “Jestli se chcete zachránit, musí jeden z vás do lesa k puklé skále. Skála vypadá jako domeček a v ní najdete pomoc.” Ti dva smutní si myslili: To nás nemůže spasit – a posadili se a odpočívali. Třetí z nich, ten veselý, si namířil přímo k lesu. V lese našel skálu, která vypadala jako domeček. V domečku seděla prastará babička a to byla čertova babička. Zeptala se vojáka, odkud a kam a co tu chce. Pověděl jí všechno, co se stalo, hezky zpříma. Voják se čertové babičce zalíbil na první pohled. Bylo by tě, vojáčku, škoda, myslila si a slíbila, že mu pomůže. Zvedla kámen, kterým byl v chaloupce přikrytý sklep, a povídá: “Tady se schovej a uslyšíš všechno, co se nahoře mluví. Jen buď potichu a nehýbej se. Až čert přijde, zeptám se ho na hádanku, mně poví všechno. Dávej pozor, aby ti nic neušlo.” O půlnoci přiletěl čert: “Já mám hlad!” Babička prostřela na stůl, nanosila jídlo a pití. To si dal čert líbit a pustil se s babičkou do hodování. Při jídle se babička čerta vyptávala, kolik lidí napálil a jak se mu na světě vedlo. “Štěstí se mi vyhýbalo,” odpověděl, “ale chytil jsem před časem tři vojáky a ti mi už neuniknou.” “Tři vojáky?” řekla babička, “na vojáky si dej pozor, u těch nemá člověk nikdy nic jistého.” Čert se zasmál: “Kdepak, ti propadnou peklu. Dám jim hádanku, kterou jakživi neuhodnou.” “A jakoupak hádanku?” “To ti mohu povědět. V severním moři leží mrtvá opice. Tu jim předložím jako pečeni, žebro z velryby jim podám jako lžíci a staré duté kopyto bude jejich pohár.” Po jídle šel čert spát a za chvilku usnul. Čertova babička zvedla kámen a pustila vojáka ven. “Dával jsi pozor? Poslouchal jsi dobře?” “Poslouchal,” odpověděl voják, “vím dost, už si pomohu a děkuju, babičko.” Vyskočil oknem z kamenného domečku a vyhledal kamarády. Vyprávěl jim, jak babička čerta napálila a co uslyšel. Teď bylo po smutku. Vojáci vzali bičík a práskali s ním, až peníze kolem nich poskakovaly a hromady zlata rostly na všech stranách. Sedm let uplynulo, čert přišel s knihou, ukázal drápem na podpisy a povídá: “Tak, chlapci, stěhujeme se do pekla, tam vám vystrojím hostinu. Jestli uhodnete, na co se vás zeptám, pustím vás na svobodu, i bičík si můžete nechat. Víte, na jaké pečeni si pochutnáte?” První voják řekl: “V severním moři leží mrtvá opice, tu nám čerte, upečeš.” Čert se zlobil, vrčel, pokýval hlavou: “Hm, hm, hm,” a zeptal se druhého vojáka: “A jakou lžící budete jíst?” “Velrybí žebro bude naše lžíce.” Čert se zaškaredil, zabručel, pokýval třikrát hlavou: “Hm, hm, hm,” a povídá třetímu: “A jestlipak víte, z čeho budete pít?” “Staré koňské kopyto bude náš pohár.” Čert zařičel, odrazil se od země a odletěl. Už neměl nad nimi moc. Vojáci si ponechali bičík, a když potřebovali, zapráskali s ním a hned měli peněz, kolik chtěli. Žilo se jim dobře až do smrti.