Bacílkovi se už zase stěhovali. A tak to bylo pořád. Nikde se nedokázali zabydlet natrvalo. Tentokrát si našli malý, ale pohledný dům a v něm pohodlný byteček.
„Tady se nám bude krásně bydlet“, řekla paní Bacílková a hned začala vybalovat.
„Je tu útulno a teplo!“ přidal se pan Bacílek a připevnil na stěnu první obrázek.
„Ale je tu málo místa, nebudeme si mít kde hrát,“ škaredila se Bacílčata.
„Tak se chopte práce, ať máme rychle všechno na svých místech a bude i prostor na hraní,“ svorně nabádali rodičové a sami šli příkladem.
„Co myslíš, visí tenhle obraz dostatečně vysoko, mámo?“
„Ne, pověs ho o kousek níž, táto!“ Paní Bacílková vybalovala jeden obrázek za druhým, podávala je členům své početné rodiny a ti je o překot připevňovali na stěny, kam se dalo a kam dosáhli.
„Mami, mě bolí v krku,“ pofňukávala Barunka.
„Ale ne, to je pohroma! Budeme muset zajít k paní doktorce,“ rozhodla maminka, ovázela Barunce krk šátkem s beruškami a za chvíli seděly v čekárně dětské lékařky.
Byla to moc milá a hodná paní. Hezky se na holčičku usmála:
„Tak copak tě trápí?“
Barunka jí to pověděla a na vyzvání otevřela pusinku a řekla „ ááá“. Paní doktorka odložila špachtličku a pokývala hlavou:
„No jo, už je to tak, nastěhovali se ti do krku Bacílkovi i se svou obrazárnou. Teď si tam rozvěšují ty svoje exponáty, a tebe to škrabe. Ale na to máme snadnou pomoc. Pošleme na ně policii ve spreji, ona už si s nimi poradí.“
Maminka dostala recept, Barunka obrázek pro radost a sestřička už volala do čekárny: „Další!“
Stříkání spreje do krku moc příjemné nebylo. Ani pro Barunku, ani pro Bacílkovi. Copak Bára, ta za chvilku o ničem nevěděla, ale u Bacílků byl poprask. Už je zase vyháněli z nového bytu. Nahrnulo se k nim pár strážců pořádku a prý:
„Tak panstvo, balíme! Tady nemáte co dělat!“ Táta Bacílek si postavil hlavu:
„My se odtud nehneme, líbí se nám tady. Nemůžete nás přece donekonečna odevšad vyhazovat!“
„Nejen můžeme, ale i musíme. Vaše vášeň pro obrázky na stěnách způsobuje lidem bolest, a to nejde. Vezměte si příklad z některých vašich tetiček a strýčků. Nemusíte chodit daleko, Mikroflorovi bydlí ve stejném domě jako vy, jen o pár pater níž a starají se, aby Barča správně hospodařila s tím, co sní. Laktobacilovi žijí v mlékárnách, pilně pracují ve výrobě jogurtů a lidi je mají rádi. A takových užitečných bakterií je mnoho i jinde. Ale je mezi vámi i řada takových jako jste vy, takových, kteří lidem škodí a proto jsme tu my, abychom vám v tom zabránili.
Tak alou odtud! A přemýšlejte, jestli se vám ta vaše galerie vůbec vyplatí,“ poučil vykutálenou rodinku nejramenatější policista.
Bacílkům tedy nezbývalo, než poslechnout a začít zase obrázky ze stěn sundávat. Neměli do toho chuť, takže jim to šlo pomalu. Policie nezahálela a přispěchala na pomoc. Barunka ještě přistříkla posily, takže do večera nebylo po škrabání v krku ani památky. Jen ještě chvíli trochu pokašlávala. To proto, že ji Bacílkovi lehtali nožičkami, když opouštěli krk. Zakrátko už to zase zkoušeli jinde. Bacílkovi jsou nejspíš nezničitelní. A umí lidi pořádně potrápit.
Helena Kopečná
www.helenakopecna.com