To vám jednou v zemi Kdovíkde vládnul takový král, kterému mohl jeden nalhávat celé sáhy modrého z nebe, mohl prášit, že se pod tíhou těch lží v hodovním sále prohýbaly dubové trámy, ale král tomu všemu věřil a ve své víře byl tak pevný, že k pochybnosti ho nepohnulo vůbec nic. Kraloval už nějaký ten pátek a nejméně jednou za den se stalo, že některý z jeho dvořanů či ministrů podlehl malověrnosti a nad některou novou zprávou se pohoršil: „To je lež!“ nebo „To je prolhané!“ nebo „Tomu živáček neuvěří!“. Tu se král vždy rozzlobil, neboť v jeho očích na světě žádné lži nebylo, všechno se přece mohlo někdy někde stát. To není jen tak, někomu říct: „Ty velkohubý čtveráku, ty lžeš!“ Ale přesto tahle věta krále na jazyku pálila, rád by ji, před tím než umře, alespoň jednou někomu řekl a dal by za to i třeba Nevímco. Tak vyslal do celé země heroldy a nechal rozhlásit, že kdo vymyslí tak velkou lež, že tomu neuvěří, ten dostane jeho jedinou dceru, krásnou princeznu za ženu.
I nastalo v zemi velké pozdvižení; zástupy urozených i neurozených lhářů a prášilů se pokoušely svým bájivým uměním získat královskou dcerku, ale její otec byl ve své víře neoblomný, a tak za svoji opovážlivost všichni putovali na sedm let do temné věže.
V jednom dalekém městě přebýval vandrovní tovaryš, který se měl za velkého šprýmaře a jednomu nejraději rozpouštěl špačky. Když uslyšel královského herolda vyvolávat, řekl si, že krásná princeznička je hezká odměna za pár šťavnatých lží, a vydal se na cestu do královského města. Když přišel k zámecké bráně a strážným a sluhům oznámil, co chce, tak ho v dobrém nabádali, aby vzal nohy na ramena a upaloval, odkud přišel. Ale on se nenechal zastrašit a trval na svém. Tak ho zavedli ke králi. Král seděl na svém zlatém trůně a vedle jeho půvabná dcera. „Povoluji ti tři lži.“ řekl mu: „Ale pokud tě ani jednou neprohlásím za lháře, tu půvabnou cenu po mé levici prohraješ a po celých sedm let neuvidíš ani slunce ani měsíc.“ Když král hovořil o té půvabné ceně po své levici, odvážil se tovaryš k princezně pozvednout oči – a ty má nádhero! – ona se na něj tak přátelsky a mile usmívala, že z něj spadla veškerá úzkost a již nepochyboval, že ji ještě dnes sevře v náručí.
Tak začneme!“ zahájil král to podivné klání a ukázal rukou, zdobenou zářivými prsteny, na podlahu sálu, která byla ze zlatých desek: „Podívej, chlapče, tak drahocennou podlahu jsi jistě nikde neviděl, což?“ „Ale, pročpak ne?“ odvětil chasník. „Kde?“ zeptal se král. „V mé rodné vsi, která leží za Skleněným lesem vpravo pod Měsícem a Lžimiprvá se jmenuje.“ „A u koho jsi takovou zlatou podlahu viděl?“ „No, kde asi? Doma, u mého otce.“ „Kdo je tvůj otec?“ „No, kdo by! Přece obecní pasák sviní.“ „A kolik sviní pásává?“ „Asi pět tisíc.“ „Jak dlouho je otec už vyhání na pastvu?“ „Nu, už to pomalu bude 199 let!“ Král zakašlal a řekl: „Když tvůj otec už tolik let pečuje o tolik ovcí, jistě si hodně našetřil, takže si koneckonců mohl nechat položit ve světnici podlahu za zlata, tomu rád věřím, neboť býti pasákem sviní musí být dost výnosné.“ Král se škodolibě usmíval, protože ta první lež byla pro něj velmi nepatrná. Ale jinoch se tím nenechal vyvést z klidu.
Nu, pokračujme!“ pokračoval král, ukázal rukou na okno a pravil: „Jdi k oknu a podívej se dolů do mé zahrady! Viděl si někdy ve svém životě tak velkou řepu?“ „O, jemináčku!“ namítnul tovaryš statečně: „Ty vaše to jsou jen uschlé sazenice proti těm, které jsem viděl, dneska je to právě 99 let, za mořem Nikdež v zemi Zarohem. Byly tak velké, že se pod jejich listy mohlo schovat při průtrži mračen šestnáct tisíc vojáků a ani kapka vody je nesmočila.“ Král zakašlal podruhé a řekl: „Nu ano, když může mít pasák sviní ve světnici zlatou podlahu, tak to mohou v zemi Zarohem, co leží za mořem Nikdež růst takové řepy. Co všechno je jen na tom světě možné!“Král se smál ještě zlomyslněji než poprvé.
Pak hned zvedl ruku a ukázal na okno na druhé straně sálu a řekl: „Tedy do třetice! Jdi na druhou stranu a podívej se na jedli v mém parku, viděl jsi kdy při svém vandrování vyšší jedli?“ Veselý tovaryš, ve kterém bylo ukryto lotrovin jako vší v medvědím kožichu, si právě nyní vzpomněl na jednu lež, která byla tak ďábelsky vylhaná, že se určitě na celém světě nenajde člověk, který by jí uvěřil. A statečně začal s chvástavým vyprávěním: „Ty svatá prostoto! Tahle? To je jen košťátko proti těm jedlím, kterou jsem viděl v Nebeských horách. Já sám jsem zkusil, jak vysoká je ta nejvyšší z nich. Nejdřív jsem si nakoupil 22 tisíc nárožníků a jeden po druhém jsem zatloukal do kmene, abych po nich mohl vylézt nahoru. Pomyslete! Už jsem byl až v sedmém nebi a vrcholek jedle nebyl stále k vidění. Nu, když už jsem tam byl, tak jsem si řekl, že bych se tam mohl porozhlédnout. Našel jsem tam mnoho známých ze vsi Lžimiprvá a taky ze země Zarohem a vyprávěl jim, že dříve než uběhne jeden rok, povedu si jako svoji ženu domů krásnou královskou dceru ze země Kdovíkde. A oni mi všichni věřili a přáli mi hodně štěstí. Zvali mne na večeři, ale já jsem si řekl, že bych byl rád doma ještě před setměním a poroučel se. Ale nemohl jsem ani za nic nalézt tu jedli, po kterém jsem do sedmého nebe vylezl, a už jsem myslel na to, že si v nebi najdu nějaké zastrčené místo, kde přespím. Když jsem se tam tak motal, narazil jsem najednou na sud od cibule. Koukl jsem dovnitř a viděl, že je až po okraj plný pšeničných otrub. Vida! To mi přišlo právě vhod! Z těch otrub jsem upletl provaz, tuctem zbylých hřebíků jsem ho dobře přibil k nebeskému oknu a sám jsem se po tom otrubovém provazu spustil dolů na svět. Když jsem byl ještě daleko od nejhořejších mraků, velký kus provazu mi chyběl. Co jsem si měl počít? Nu, neměl jsem jinou možnost, než abych kus provazu nahoře uříznul a dole ho navázal. Tak jsem se dostal konečně na pevnou zem tady přímo před vaším královským palácem. A ten provaz, tomu nebudete, pane králi věřit, tak ten provaz byl celý porostlý knoflíky.“
Tu král seskočil z trůnu a jal se křičet: „To je LEŽ stejně tak dlouhá jako ten provaz, kterým ses vylhal z nebe!“ „Dobrá, dobrá, pane králi, “ odvětil zářící chasník: „teď jsem váš zeť!“ A vzal krásnou princeznu za ruku a dal jí zásnubní hubičku. Pak šťastný pár předstoupil před krále a ten jim požehnal, sundal z hlavy korunu a posadil ji na kadeře statečnému tovaryši.
A tak se arcilhář stal králem v zemi Kdovíkde.
Franz Georg Brustgi