Soběžně se státními mateřskými školkami se po roce 1989 začaly u nás profilovat tzv. alternativní školy a školky. Tento typ výchovně vzdělávacích institucí nelze ztotožňovat pouze se soukromými školkami (či školami) nebo těmi, které se za “alternativní” přímo označují ( reformní školy), ale je potřeba tato zařízení chápat široce jako taková, která se vyznačují pedagogickou specifičností, jenž je odlišuje od běžných škol.
Většina odborníků přes problematiku alternativních škol se shoduje na tom, že pedagogickou alternativou nemusíme rozumět jenom soukromé, církevní či velké pedagogické koncepce, nýbrž, že alternativní mohou být jednotlivé přístupy učitelů, duch a atmosféra tříd i celých škol. Po roce 1989 se setkáváme s větší humanizací, demokratizací a liberalizací českého školství. Relativní novinkou je “pád” tradičních osnov a přechod k Rámcovým vzdělávacím programům, které umožňují větší přizpůsobivost učiva potřebám konkrétních škol. Diskutovat se již dá o tom, zda takový přínos představují či nikoli, ale patrně půjde o analýzu praxe těchto nových učebních dokumentů až po několika letech.
Jak již z celkové myšlenky alternativních škol vyplývá, může být i běžné, že některé školky mohou přebírat určité filosofie alternativních směrů, aniž by se sami za alternativní označovaly. Na druhé straně se však i u nás v České republice podařilo založit několik školek, které mají svoji alternativní orientaci v samotném názvu. Alternativní přístupy reagují na potřeby životní reality.
Z hlediska potřeb pro 21. století budou podle Hitnerové ve sjednocené Evropě pro každého důležité tyto vlastnosti, dovednosti a kompetence:
- umět se samostatně rozhodovat a jednat
- umět spolupracovat
- být aktivní a činorodý
- chápat jevy v jejich souvislostech
- mít pochopení pro druhého a být tolerantní k názoru druhých
Uvedené body mají blízko k cílům a kompetencím, které jsou stanoveny v Rámcových vzdělávacích programech (dále jen RVP), takže se může naskytnout otázka, jaká je tedy skutečná specifičnost alternativních škol či školek ? V tomto smyslu chápejme tedy alternativní školky v bodech, které nejsou ve standardních školkách zcela běžné. Přestože existuje celá řada alternativních směrů, pro potřeby školek jsou nejznámější dva:
- montessoriovský typ
- waldorfský typ
Oba vycházejí z “klasických reformních směrů”. Existuje celá řada dalších směrů, které jsou běžnější až při plnění povinné školní docházky ( např. – Daltonská škola, Jenská škola, Freinetovská škola, Otevřené vyučování, Projektové vyučování …) Je přirozené, že i v předškolním vzdělávání je možné použít některé prvky z těchto dalších alternativních směrů.
Např. Otevřené vyučování klade značný důraz na vzájemné soulady v interakcích se všemi účastníky vzdělávacího procesu. Vzdělávací zařízení je tak otevřeno jak pedagogům a dětem, tak také rodičům, zájmovým spolkům a nejrůznějším sdružením. Učitel plánuje některé aktivity ve spolupráci s dětmi při ranním posezení v kruhu.
Stejně tak některé prvky projektové výuky lze využít u předškolních dětí a sami víme, že řada školek již tak dlouho pracuje. Smyslem celé práce je soustředit se na určité téma po delší dobu, přičemž může jít o zcela krátkodobé projekty (např. jednodenní). S přihlédnutím k věku se dá úspěšně pracovat např. s projektem ” Přichází jaro” , ” Poznáváme svoji domovinu” apod. Podobně se projekty dají skvěle uplatnit s tématikou výchovy ke zdraví, základů environmentální výchovy a rozvoji komunikace. Děti se učí chápat děje a jevy v souvislostech. Záleží na aktivitě a kreativitě vyučujících. Vše lze slaďovat s naplňováním vzdělávacích oblastí stanovenými v RVP.
Další částí tohoto dílu bude užší téma montessoriovské a waldorfské školky, které představují nejčastější typy “klasických” alternativních školek u nás.
Pomocné zdroje:
- Hitnerová, M. a kol. Účinné vyučování v kostce. Praha: Portál, 2006
- Jůva, V., Svobodová, J. Alternativní školy. Brno : Paido, 1996