Trochu

O kolečkách na louži a nešťastných žížalách

Dneska chci psát o tom, proč bychom měli s dětmi chodit ven za každého počasí. A trochu tápu, kde je ten správný konec, za který to vzít.

Tak tedy: chodit ven se musí. To ví každý. Aby byly děti na čerstvém vzduchu, aby se mohly proběhnout a vyřádit, aby tolik nezlobily, daly doma pokoj a v noci dobře spaly. Souhlasíte? Ale chodit ven za každého počasí? To jako i v dešti? Nebo když je mlha? Cože? Vždyť budou mokré a špinavé. A nastydnou!

Proč se rodí v Křimicích krásné dívky

Majitel panství Křimic, kníže z Lobkoviců, jenž byl panství to dědil po hraběti z Vrtby, rád si zval k sobě občas na oběd buď některé sousední statkáře nebo vejprnického pana faráře, s kterým si dobře rozuměli.

Kdysi byl pan farář opět jeho hostem. V rozmluvě prohodil pan hrabě “že se diví, proč v Křimicích se rodí tak málo hezkých dívek. Přece prý jsou selské dívky …

Permoník varoval před neštěstím

Povolání horníka bylo vždy nebezpečné a nejisté, nikdo si nemohl být jistý, jestli už příští chvíle nebude jeho poslední. Je proto pochopitelné, že havíři byli pověrčiví lidé a že v jejich prostředí vznikla celá řada pověstí o nadpřirozených úkazech. Některé byly docela strašidelné – například na některých dolech se věřilo, že horníci, kteří to byli zasypáni při důlních neštěstích se ozývají …

Rarášek

Zarochnil se rarášek mezi lusky hrachu.
Dostal totiž chudáček, asi trochu strachu.

Jak jsme hráli go

Go je zajímavá hra pocházející z Číny, nejvíc populární je však v Japonsku a Japonci se asi nejvíce snaží o její propagaci v Evropě. A tak se stalo, že k nám do Liberce jednoho dne zavítali dva profesionální hráči z Japonska a hru nám představili. K našemu překvapení s tím začali v Mateřské školce.

Kdo houpe lustrem na lednickém zámku?

Kdo houpe lustrem na lednickém zámku? A komu patří tajemné kroky na půdě? Snad strašidelnému rytíři ze zámeckého parku? Jistě uznáte, že rozhoupat patnáct metrů vysoký sedmimetrákový mosazný lustr a přitom se ho nedotknout může dát docela práci. Jak se zdá, na lednickém zámku to dělá někdo neviditelný, ale přitom opravdu silný – výkyvy ozdobného svítidla ve vstupní hale bývají až půlmetrové. Průvan prý za to …

Šumpersko: Potrestaná lakota

Kdysi v dávných dobách žil v Hrabenově velmi lakomý sedlák. I jeho rodina trpěla jeho lakotou. Žena a děti chodily nuzně oblečené a často měly prázdné žaludky. Od rána do večera honil sedlák ženu a děti do práce. Peníze měl schované v dubové, železem pobité truhle. Protože už byla plná zlaťáků, rozhodl se, že ji zakope na zahradě.

Přání v balíčku

Je to ovšem tak trochu trik – jedná se o dvourozměrnou skládanku, kterou snadno vložíte do obálky. Základním tvarem pro její výrobu je obdélník o rozměrech 11×15 cm. Do něj pak pečlivě, a hlavně přesně narýsujte tvar, který ukazuje obrázek ( všechny míry jsou udány v cm ). Silná čára ohraničuje konečný tvar skládanky, tenká přerušovaná čára označuje místa přeložení. Budete-li pracovat s tužším papírem, obě rýhy si raději předem vyznačete tupým nožem nebo hranou nůžek. Barevné plochy, které po složení dávají představu trojrozměrného balíčku buď vybarvěte nebo polepte barevným papírem jako koláž. Místo kreslené stužky můžete na balíček nalepit kousek bavlnky či barevné vlny s předem uvázanou kličkou – dojem plastičnosti pak bude mnohem výraznější. Pak už jen zbývá do čisté plochy vepsat své přání, podepsat a poslat.

Zvířátka z oříšků

Materiál: párátka, papír, fix, stužka (plsť), oříšky, žalud, bukvice, šištice olše

Pracovní postup:

Kůň: ořech nejprve rozpůlíme, na okraj nalepíme dvě šištice jako nohy, kousek stužky nebo plsti jako ocásek, párátko jako krk. Obě půlky slepíme k sobě. Do žaludu vyvrtáme malou dirku a nasuneme na krk, dvě bukvicová semínka tvoří uši, domalujeme oči, kolem krku stužku nebo plsť.

Želva: ořech rozpůlíme, spodní díl vystřihneme z papíru, pomalujeme a nalepíme pod skořápku. Nohy trochu ohneme, želva tak lépe stojí.

Velryba: ořech rozpůlíme, vlepíme ploutve, slepíme ořechy, namalujeme oči.

Přejít nahoru