Pohádka o mém hrnci v kredenci
Byl ušatý, vlastně uchatý. Navrch zelený, uvnitř bílý a smál se, dokonce mluvil. Řeknete si, obyčejný hrnec ! A hrnce přece nemluví. Ale hned vás z toho vyvedu. Když má hrnec ucha, jako by měl uši. Slyší a poslouchá, co si povídáte. Za chvíli se naučí i mluvit, zkouší si to nejdříve tiše v kredenci a pak se odváží i nahlas. Ale nepředbíhejme.
Než můj hrnec promluvil, byl to dareba skoro k ničemu. Co mohl, nedovařil, co mohl, spálil či připekl. Takový Budižkničemu! To jsem si o něm myslela. Dokonce už i moje babička s ním mívala trápení. Jednou se jí vysmekl z rukou, poskakoval ze schodů a notně se otloukl. Tam, kde se na něm odrazil zelený smalt, tam …