Marnivá žába
Žila byla jedna malá, zelená žába. Ale nebyla to jen tak nějaká žába, byla marnivá. Místo, aby celý den kvákala, až by uši všeho živého zaléhaly, tak zírala na svůj odraz v zrcadle. Tahle žába měla krásné a velké zrcadlo. Do něj mohla zírat celé hodiny a také to dělala. Natáčela se zepředu, prohlížela se zezadu, otáčela se jak holub na střeše – doprava a doleva. Špulila pusu, poulila do zrcadla oči, dokonce v zrcadle prohlížela svůj jazyk. Zrcadlo div z toho všeho prohlížení neprasklo. Přátel si nevšímala. Ostatně, k čemu by jí nějací byli, když si vystačila jen se zrcadlem. Zvířátek si nevšímala, ani si s nimi nehrála, prostě jen zírala do zrcadla. Většina zvířátek nad tím mávla rukou a žabku ze svých her vynechala.
…
