Pardubický kraj

Čert jde do Skutče

Pověst o „věčném židu“. Je tomu již asi 20 let, když vyšed ze školní budovy spatřil jsem na náměstí shluk lidí, kteří hleděli ke Štěpánovu. A k mé otázce, proč zde stojí, dali za odpověď, že čekají – čerta. „Navštívil již,“ tak pravili, „tolik a tolik kostelů (!), a teď prý ho vedou v řetězech na Štěpánov z Chlumečka.“ Kde vzala se najednou pověst ta neobyčejný, nemohl jsem zjistiti. Ale jisto jest, že v jiné podobě trvá již od 16. století. Jen že místo čerta mysliti si musíme Ahasvera, věčného žida. …

O bledulkách

Víte, proč v Orlických horách roste tolik bledulí? Že ne? Za to přece může Kačenka, vodní král a permoníci. Že nevíte jak? Inu, tak já vám to, holenkové, povím.
V jedné chaloupce pod horami žila chudá vdova s dcerkou Liduškou. Tátu jim zabila kláda v lese. Samy se pak životem protloukaly, jak se dalo. Chaloupka, malé políčko a koza, to bylo celé jejich hospodářství. Liduška chodila v létě do lesa sbírat maliny, ostružiny, borůvky a houby. Co mohla, prodala v městečku na trhu a …

Pověst o obci Karle

Pověst o založení obce Karle sahá do doby císaře Karla IV. Praví se v ní, že císař byl přítelem lovu a na jedné lovecké výpravě se dostal do pomezního hvozdu západně od Svitav. Družina trpěla žízní a pátrala po nějakém prameni nebo lidském sídlišti. Až narazili na ves Langendorf, a protože zde císař žízeň uhasil, bylo jeho přáním pojmenovat toto místo jako Karlsbrunn neboli Karlův pramen. Skutečnost je však prozaičtější. Více se dočtete v rubrice Historie obce.

Pověst o princezně Kačence

Podle dávných vyprávění našich předků v Orlických horách přebývá a laskavě panuje milá a půvabná dívka – Kačenka. Je dobrotivá a spravedlivá jako sama horská příroda. Poctivým a chudým pomáhá, povaleče a nepoctivce trestá. Do Kačenčiných hor za ní občas zajíždí vládce sousedních hor – sám pan Krakonoš. Sličná Kačenka se mu líbí, rád by si ji odvezl s sebou a vzal za …

O znaku města Pardubic

Na ozdobném průčelí staré radnice pardubické byl městský znak, jejž držela mohutná postava Herkulova, totiž v červeném poli půl bílého rejtharského koně s levou nohou zdviženou, jehož, jak níže hlásal latinský nápis: “Arnošt, první arcibiskup Pražský, užíval toho znaku, jejž nyní, císaři, má tvé město” – užíval první arcibiskup Pražský. Páni z Pardubic, z jejichž rodu pocházel, darovali jej městu. Poslyšme, jak jej sami získali..

Zlatý kůň v pardubickém erbu

Byl jednou jeden zámožný rychtář, který se staral o město Pardubice. Měl všechno vzácné, a tak chtěl i vzácného koně, proto se rozhodl, že ho pojede hledat do ciziny.
Jel do daleké země, kde se pasou stáda divokých koní. Když dorazil na místo, uviděl stádo krásných koní, ale ani jeden pro něho nebyl dost vzácný. Popošel kousek dál, na mýtině uviděl koně se zlatou hřívou. Rychtář údivem nemohl ani dýchat a zvolal: …

Pověst o bezhlavém kapucínu

Jde bezesporu o nejvýznamnější chrudimské strašidlo a zjevení. Dle pověsti vstoupil do zdejšího kapucínského kláštera mladík, který při vstupu přijal klášterní jméno Fortunát, což latinsky znamená štěstím obdařený. Jak ukázal jeho další osud, jméno si příliš šťastně nevybral. Se složením řeholních slibů pravděpodobně neodložil všechny touhy a přání běžného života a tak se stalo, že se seznámil s paní Voršilovou, manželkou …

Pověst o ohnivém psu

Pod Slepičími schody žil v domku punčochář Adam Moučka se svými třemi dcerami. Ty se nemohly dočkat, až nemocný otec zemře a napomohly mu jídlem z otrávených hub. Zesláblému nemocnému však upadla miska s jídlem na zem, kde ji rychle sežral velký černý pes, který krátce na to zcepeněl. Nešťastný otec poznal, co mu hodné dcerušky nachystaly a proklel je s tím, že pes bude hlídat stavení i se zahrádkou a vyžene odtamtud každého, kdo …

Přejít nahoru