Žil jednou v Bohdalci sedlák a ten byl tuze lakotný. Kdokoliv ho o něco požádal, odešel s nepořízenou. Žebráci se od něj vlídného slova nedočkali, natož nějaké almužny. Čeledíni i děvečky si na jeho statku dveře podávali, žádný zde dlouho nepobyl. Práce hodně, jídla málo a od rána do večera jen hromy a blesky na ně hospodář pouštěl. A stalo se, že se sedlák oženil. …
Uprostřed polí, tam kde stávala zaniklá ves Popovice, stávala za dob existence pňovského dvora o samotě stodola, do které se sváželo sklizené obilí před výmlatem. Na poloviční cestě mezi stodolou a pňovským dvorem, v místech dnešního čp. 38, t.j. asi uprostřed zemědělsky obhospodařovaných rolí dvora, stávala kovárna udržující nářadí a nástroje pro potřeby celého dvora. O samotě stojící kovárně se mezi zdejším lidem říkalo „pec“. Držitelem kovárny byla rodina kovářů z nedaleké vsi …
Bydle kdysi v strakonickém zámku pan vrchní, který měl velmi pyšnou a marnivou ženu. Nosila se jako šlechtična, střídala denně obuv i šat, dbajíc toho, aby se od ostatních paní lišila a nad ně vynikala.
Dala si udělat střevíce ze safiánu, avšak když si ostatní paní rovněž takové pořídily, tu v rozmařilosti objednala si střevíčky od pekaře. Pekař upekl jí střevíčky z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takž byly bílé jako padlý sníh. Pyšně vešla paní vrchní do kostela, usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní sedět a nepoklekla. Tu ozvala se v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní …
Nedaleko od Klipce, směrem jihozápadním nesou pozemky název Kobylnice a U Studně. Některé skutečnosti naznačují, že mohla v lokalitě stávat v minulosti osada, která zanikla podobně jako nedaleké Popovice. Podle tradice se vyorávaly v těchto místech zbytky základů staveb a byly tu znatelné stopy po mlatech ve stodolách. Podle vypravování pana Františka Pohanky se zde na poli propadl Hoffmanovi z Velimi kůň. Lidé při zjišťování hloubky propadliny dlouhým bidlem zjistili, že to je hluboká zasypaná studna.
Ke vzniku města se váže hned několik pověstí. Tato pověst je jednou z mnoha, které si lidé předávali z generace na generaci. Historicky lze doložit snad jen fakt, že v letech 1224 – 1225 byl pražským biskupem Pelhřim (Peregrin) z Vartenberka. Jedna z pověstí hovoří o tom, že biskup Peregrin, který se při své pouti do Říma v letech 1225 – 1226 zastavil u studánky Belky, byl natolik okouzlen krásou krajiny, že zde založil město, které nazval svým jménem – Pelhřimov. Pelhřimovští měšťané mu zachovali věčnou vzpomínku tím, že jeho siluetu umístili do svého městského znaku. …
Pověst o „věčném židu“. Je tomu již asi 20 let, když vyšed ze školní budovy spatřil jsem na náměstí shluk lidí, kteří hleděli ke Štěpánovu. A k mé otázce, proč zde stojí, dali za odpověď, že čekají – čerta. „Navštívil již,“ tak pravili, „tolik a tolik kostelů (!), a teď prý ho vedou v řetězech na Štěpánov z Chlumečka.“ Kde vzala se najednou pověst ta neobyčejný, nemohl jsem zjistiti. Ale jisto jest, že v jiné podobě trvá již od 16. století. Jen že místo čerta mysliti si musíme Ahasvera, věčného žida. …
Za tmavých nocí, kdy fičela meluzína, lámala stromy a odnášela došky z chalup, běsnily na Strmilovsku noční honby. Za jedné takové noci ponocný, aniž by věděl proč, kráčel ke křížku na Nivce(stával kdysi v místech, kde nyní bydlí Filsakovi). Rozhlížel se po okolí, vtom viděl, jak ze čtyř různých stran jedou čtyři jezdci na bílých koních. Na Kamenitém se srazili a zle se potýkali. Pak se nečekaně rozjeli na všechny světové strany. Jeden jel kolem ponocného. Vmžiku ho vytáhl na koně a temným hlasem pravil: Oči máš, nevidíš! Uši máš, neslyšíš! Až zase přijedeme, zůstane na živu, jen co bude mezi studánkami Klechtačkou, Růženkou a Javorkou. Pak ponocného shodil dolů – právě na náměstí. Od té doby ponocný špatně viděl a nedoslýchal. …
Kutná Hora je opředena nejen bohatou historií a architektonickými skvosty, ale také spoustou pověstí, vykládajících v různých variantách kutnohorské zvláštnosti, taje a záhady. V následujících řádcích uvádíme poměrně málo známou pověst o vzniku kutnohorského stříbra. Text je převzat z útlé knížkyA. Ptáčka a A. Šebánka Kutnohorské pověsti, vydané tiskem a nákladem Karla Šolce v Kutné Hoře někdy kolem roku 1910. Třemi hřbety, o nichž je v pověsti zmínka jsou míněny kopce Kuklík, Sukov a Kaňk. …
Zakladatelem osady byl zeman Kuno. Byl postavy statné, mysli hrdinné a mravů ušlechtilých. Pro tyto dobré vlastnosti oblíbil si jej zeměpán a daroval mu rozsáhlé statky, na nichž si Kuno vybudoval pevný hrad. Za těch časů byl náš kraj pokrat hustými lesy, v nichž číhávaly zálohy českého a moravského vojska na Maďary. Tehdejší lesy byly mohutné, věkovité a sahaly přes vrchy derflanské až k mařaticům. Kuno měl zde pro sebe i pro své poddané dostatek zvěře i dřeva na stavbu. …
Nedaleko Krumlova na křižovatce polních cest stály dvě kamenné sochy. Obě postavy si byly tak podobné, že jim lidé říkali kamenní bratři a zdaleka k nim přicházeli poutníci. Protože se u soch scházelo příliš mnoho lidí, dala městská radnice příkaz sochy odstranit. V místě, kde byly sochy vykopány, zely dvě hluboké jámy, které se ani největším úsilím nepodařilo zasypat. Obě sochy byly uloženy v kůlně, z níž za noci vycházelo zvláštní světlo a ozývaly se podivné hlasy. Šafář dvora zneklidněl a …
