V krásném domečku s velkou zahradou bydlela kdysi jedna malá holčička, která se jmenovala Květuška.
Její jméno jí maminka vybrala moc dobře, neboť Květuška již odmalička milovala všechny kytičky a každý kvíteček jí činil veliké potěšení. Trhala je každý den pěkně do kytiček a s nadšením pokaždé obdivovala jejich pestré barvičky i tu neodolatelnou vůni, čímž tak květy toto děvčátko přímo okouzlily.
…
Byla jednou jedna babička, která se rozhodla upéct svému dědečkovi domácí chléb z žitné mouky. Dostala totiž od známého pekaře chlebový kvásek, který chtěla využít a překvapit tak dědečka svým pekařským uměním.
Neměla však vůbec ponětí o tom, že jí do chlebového kvásku skočil nenápadně neviditelný skřítek Chlebánek, který se v něm potají schovával.
…
Myšák Ferda, je malý neposeda. Často utíká, prozkoumává okolí a nedá na rady mámy a táty. „Neběhej sám, Ferdo.“ Říká mu často táta myšák. „Venku na dvorku, žije velký mourovatý kocour a ten tě jednoho dne chytí a sní.
Ale Ferda si nedá říct. Jen, co se máma s tátou nekoukají, šup a už běží na dvoreček. Jednou, když zase takhle utekl z pelíšku na dvorek, schoval se naproti, pod velkou židlí. Tu židli, tam má pan domácí, aby se posadil, když si potřebuje zout holínky. Jenomže náš malý Ferda, si nevšimnul, že na židli podřimuje ten velký mourovatý kocour, o kterém mu vyprávěl táta myšák.
…
Pod kokosovou palmou daleké Afriky seděly dvě malé opičky, které si házely s kokosovým ořechem. Z dálky je pozoroval malý chlapec jménem Abú, který zůstal na světě úplně sám a tak utekl do divoké přírody za zvířátky.
Vůbec si však neuvědomoval, jak obrovské nebezpečí na něho číhá na každičkém jeho kroku, jen kdyby natrefil kupříkladu na takového hladového lva?
…
Malý Vítek je roztomilý klouček, který se již odmalička tuze rád houpával na houpacím koníčkovi. Snad právě proto mu maminka koupila k narozeninám koníčka ještě jednoho, hezčího a modernějšího, který dokonce uměl sám i zařehtat. Jenomže právě to byla ta největší chyba. Vítek si sice zamiloval oba koníky stejně a nikdy v nich nehledal žádné rozdíly, ovšem jakmile se v dětském pokojíčku oba koníci spolu setkali poprvé, nastal mezi nimi boj, neklid a rozepře.
…
V jedné malé vesničce, kde lišky dávají dobrou noc a jitřenka, vychází s kohoutím kokrháním, žije krásná panna Pampeliška.
Říká se jí tak proto, že tuze ráda plete pampeliškové věnečky. Za tou vesničkou, jen malý kousíček od lesa, je velká louka a na té louce rostou spousty a spousty nádherných kytiček. Kromě nich, také krásné, žluté pampelišky.
Jednou, když Pampeliška opět seděla v trávě na paloučku a pletla už asi desátý věneček,
projížděl okolo lesa princ Jan, se svojí družinou.
…
Malinko stydlivá, ač usměvavá tvář zdobena spoustou pih, velká modrá kukadla, dva dlouhé zapletené blonďaté copánky, tak to je přesně ona, malá Bednářovic Mančinka.
Jakožto tehdy ještě docela malé miminko zmokla venku v kočárku a od té doby se jí objevily pihy všude tam, kde ji zmáčely kapky deště. Mančinka se za svoje pihy nyní stále stydí a je proto nešťastná. Nemá ráda déšť, dokonce by se dalo říct, že se deště přímo bojí a snaží se mu pokaždé nějak vyhnout, jen aby zase nepromokla. Nemá žádné kamarádky, neboť se jí všechny ostatní holky posmívají a to jen pro těch pár zatracených pih!
…
Byl jednou jeden ježidědek, který žil již dlouhá léta v lese ve staré chatrči na dvou nožkách od slepic.
Byl již starý, líný a stále vyžadoval klid. Bylo mu zatěžko vytáhnout ze svého obydlí paty, proto pokud potřeboval někam zajít, popohnal tu svou chatrč a šel tam i s ní, neboť ji za ta léta již naučil chodit.
…
V jednom smrkovém lese bydlel kdysi malý a hodný zajíček, který se jmenoval Zajda. Pod kořeny starého smrku si pracně vyhrabal hřejivý pelíšek, který si tuze oblíbil a cítil se v něm báječně, ale především v bezpečí. Spolu s ním žilo v lese i mnoho ostatních zvířátek, avšak právě Zajda byl v lese tím ze všech nejšťastnějším. Zvířátka ho měla ráda a zajíček si nemohl život mezi nimi stále dostatečně vynachválit. Dokonce ho neohrožovala ani liška, neboť i ona si Zajdu tuze oblíbila.
…
To vám jednou v zemi Kdovíkde vládnul takový král, kterému mohl jeden nalhávat celé sáhy modrého z nebe, mohl prášit, že se pod tíhou těch lží v hodovním sále prohýbaly dubové trámy, ale král tomu všemu věřil a ve své víře byl tak pevný, že k pochybnosti ho nepohnulo vůbec nic. Kraloval už nějaký ten pátek a nejméně jednou za den se stalo, že některý z jeho dvořanů či ministrů podlehl malověrnosti a nad některou novou zprávou se pohoršil: „To je lež!“ nebo „To je prolhané!“ nebo „Tomu živáček neuvěří!“. Tu se král vždy rozzlobil, neboť v jeho očích na světě žádné lži nebylo, všechno se přece mohlo někdy někde stát. To není jen tak, někomu říct: …
