Na paloučku žil zajíček Hopsálek, byl moc pilný a pracovitý. Sbíral si jídlo a spravoval domeček. Na té samé mýtině žila také liška Zrzka. Ta však byla moc líná na to, aby se o něco starala. Týden nejedla, zhubla, pak šla k zajíčkovi Hopsalkovi.
…
Byl jednou jeden bagr, který každý den pracoval. Pracoval na stavbě, kde byla špína a prach, proto jej každý den navečer umývali. Když večer lidé chodili domů, obdivovali jeho krásný žlutý lesk zářící v podvečerním sluníčku.
„Koukněte, jak je krásný!“ vzdychali lidé.
…
Byla jedna matka a ta měla dvě dcery. Jedna byla vlastní – Holena, druhá nevlastní – Maruška. Matka měla radši vlastní dceru, a tak těžce nesla, že Maruška roste do krásy, zatímco její vlastní dcera Holena krásy moc nepobrala.
A jak to tak bývá, byla právě Maruščina krása důvodem k tomu, aby jí její nevlastní sestra i matka ubližovaly.
Musela doma všechno dělat – starat se o domácnost, o domek i o domácí zvířata. Macecha s nevlastní sestrou nedělaly nic, jen stále Marušce ubližovaly. Ta ale i přesto stále rostla do krásy. Byla krásnější a krásnější a macecha a Holena stále víc zuřily.
Jednoho lednového dne povídá Holena: …
Na stráni pod lesem se jednoho dne narodil zajíček. Máma zaječice byla tuze pyšná na svého malého zaječího kluka. Jenomže tento náš zajíček byl maličký a strašlivě stydlivý.
Jak rostl, byl stydlivější a bázlivější. Pokaždé, když uslyšel v lese šramot, vyděsil se tak, že se schovával za zády své zaječí mámy.
„Neboj se, ušáčku.“ Říkávala mu. „To nic není.“
Jenomže zajda se stále bál. Když zapraskala halouzka, nebo taky když spadla ze stromu šiška.
…
V jednom starém domě žily dvě myšky, jedna byla zlobivá a druhá hodná.
V domečku žil i starý kocour.
Zlobivá myška chodila každý večer tajně upíjet kocourovi mléko.
Hodná myška ji však říkala:
„Ty jedna zlobivá myško, však počkej, on tě kocour jednou nachytá!“
…
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhnePokračovat ve čtení »
Zimou zkřehlý zajíček, opustil svůj hájiček. Byl ještě tak maličký, rostl bez své matičky.
Neznámou on cestou vyšel, něco na zub hledat si šel. Zpočátku byl samý smích, obdivoval padlý sníh.
Hledal pole se zelíčkem, s jiným potkal se zajíčkem. Ten mu řekl:
„Zajíci? Co máš ve své palici? Kdepak zelí v zimě v poli?“
zajíčka to tuze bolí, měl na zelí velkou chuť, šel ho hledat, buď jak buď!
Sníh však všechna pole zavál, zajíc dělal proto kravál! Pláče, kvičí, bolí bříško, tak se těšil na zelíčko!
Zajíc cítí velký hlad, venku zima, mráz a chlad! Svoje pacičky má zkřehlé, náhle vidí cosi vedle!
…
Jak se zajíček se včeličkou spolu seznámiliPokračovat ve čtení »
Žila, byla v lese zvířátka. Blížila se zima a zvířátka si musela obstarat potravu. Veverky sháněly oříšky, myšky zrníčka obilí, ježek si do pelíšku nosil listí, když náhle uviděl zajíčka, jak si leží v trávě.
„Zajíčku, zajíčku, vstávej, pojď s námi hledat potravu na zimu,“ volal ježek.
Ale zajíček jen netečně zvedl oči a pravil: „Na co potravu? Já mám času dost. Dokud tu zima není, nic nepotřebuji.“ Zajíček sklopil hlavu a spal dál.
Večer zafoukal studený vítr a přinesl první sněhové vločky.
Starostlivý jelen si všiml zajíčka.
…
Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřekPokračovat ve čtení »
Byl krásný barevný podzim. Všechna zvířátka už byla docela unavená, a tak není divu, že se i těšila na zimní spánek. Ale ještě před tím, než se uloží ke spánku, si musí nasbírat co nejvíce potravy, aby přes zimu neměla hlad.
Jedním takovým pracovitým zvířátkem byla i veverka Terka. Skákala z větve na větev a sbírala oříšky. Ale najednou se jí sesmekla nožička a Terka spadla na zem. Naštěstí se jí nic nestalo, jenom si pochroumala nožku. Veverka Terka byla smutná, věděla, že už si další zásoby na zimu neudělá, že už nebude moci skákat po stromech.
…
V lesíku žily pracovité veverky, které sbíraly jídlo na zimu. Všechny poctivě sbíraly a dávaly je do společné spíže. Avšak veverka Rita sbírala potravu jen pro sebe. Nasbírané dobroty si schovávala do komůrky.
Nastala zima a zásob ubývalo. Nejstarší veverák řekl:
„Budeme muset zmenšit příděl potravy, nebo nikdo z nás zimu nepřežije.“
Veverka Rita si pomyslela, že ona ano, neboť ona měla ve své komůrce ještě dost jídla. Ale protože byla chamtivá, s nikým se nechtěla rozdělit, udělala si ve své komůrce past na nenechavce.
…
V jednom malém domečku uprostřed lesíka, kde zpívali ptáci, všude tekly pramínky potůčků a všechno kolem vonělo a kvetlo, stála sklenička s vodou.
Voda povídá skleničce: „Skleničko, skleničko, jak to venku krásně žije, svítí, kvete, se raduje. Chtěla bych se na chviličku podívat ven, nechci býti stále tady, ve skleničce jen.“ Sklenička odpoví: „Vodo, vodo, vodičko, nevím, potěší-li tě srdíčko, vyjdeš-li ven, už nebudeš k užitku, hajný z lesa utahaný, nebude mít k úpitku.
Voda si říct nedala, překlopila skleničku, rozlila se po chaloupce.
Teď jen vyschne na podlaze, zvědavost se platí draze.
Dobře jí radila sklenička, však neposlechla ji vodička.
…
Spěchat se vždy nevyplácí, zvědavost též smysl ztrácíPokračovat ve čtení »
