Pohádky

Jednou večer měl zase Jirka slíbenou pohádku, tentokrát od maminky. Jmenovala se Sjezd hrnců a lahví.

„Co to je za podivný název pohádky?“ Divil se Jirka.

„Poslouchej a uslyšíš,“ odpověděla maminka a začala vypravovat: „Jednou v noci se maminka probudil, protože se z kuchyně ozývalo třískání nádobí. Potichu vstala a nahlédla dveřmi-a co neviděla! Na stole stál velký hrnec a všude kolem něj byly hrnce a hrnečky a lahve, a všichni byli neklidní. Najednou se ten velký hrnec zakolébal a řekl: …

Sjezd hrnců a lahví – zdravotnická pohádkaPokračovat ve čtení »

Byla jedna zápalka, celá bílá, jen hlavičku měla černou. Ležela v krabičce spolu se svými sestřičkami. Bylo jí dobře, ale ještě nevěděla, co jí čeká.

Krabičku se zápalkami odvezli do obchodu, kde si ji koupila maminka jedné holčičky. Spěchala domů, jednu zápalku vytáhla, škrtla o krabičku a už měla oheň! Zapálila jím třísky v krbu, aby bylo teplo. Oheň se brzy rozehřál, ale nemohl nikoho spálit, protože na kamna nikdo nesahal-všichni věděli, že to pálí! …

O zápalce – zdravotnická pohádkaPokračovat ve čtení »

Zase jsem jednou čekala na skřítka pošťáka abych vám mohla napsat další pohádku, ale skřítek nikde. Možná toho běhání měl moc, tak jsem se šla projít do parku. Sedla jsem si tam na lavičku. A najednou slyším, takový slabounký pláč úplně tichounký jako vlásek. Hledala jsem dokud to si vychází, až jsem došla k velkému šípkovému keři a tam pod lístečky seděl malý celý ubrečený skřítek. …

O skřítkovi, který zapomněl kdo jePokračovat ve čtení »

Jednoho dne Janek zastříhal nosem a ucítil cosi ve vzduchu. Kdepak by jenom ucítil! Vyskočil na sněhový kopeček a rozhlédl se po lese. Musel si až tlapkami oči zaclonit před takovou spoustou jasu. Na starých smrcích visely copánky rampouchů, které sluníčko od samého rána pletlo ze sněhových vloček usazených na větvích. Ale nebylo tam jen jedno sluníčko. V každé špičce rampouchu zářilo po jednom. A odtud to světlo, které Jankovi do očí bilo.
„Co tady okouníš? Sbírej! Tolik zlata a stříbra. To je ale hloupý zajíc. Já, už od samého rána nosím poklady do hnízda.“
…

O stračím pokladuPokračovat ve čtení »

Pod Bělským lesem, na louce za potůčkem, žil motýl Duháček. Nejmenoval se tak náhodou, jeho křídla hýřila všemi možnými barvami a tak když letěl, nechával za sebou duhovou stopu, která se vznášela nad loučkou. Jakmile se sluníčko svými paprsky dotklo duhových barev, celá louka se na chvilku rozzářila a zatřpytila. Ach, to vám byla krása. Kytky si mohly hlavičky vykroutit, jak se otáčely, aby tu nádheru viděly a zvířátka vykukovala z lesů a údivem nemohla ani dýchat. A Duháček si poletoval sem a tam, a tam a sem, a různě se nakrucoval a byl na sebe moc pyšný.
…

O pyšném motýloviPokračovat ve čtení »