Pohádky neodmyslitelně patří k dětství a jejich kouzlu podléhají další a další generace. Lidové pohádky se předávaly po staletí ústně, jejich vyprávění spolu s teplem kamen vytvářelo tu správnou rodinnou (někdy trochu i tajemnou) atmosféru. Pohádky měly děti nejen bavit, ale také vychovávat. Dozvídaly se v nich, jak se chovat k rodičům, jak si vybrat životního partnera, co je v životě nejdůležitější.
…
Každý den prošlo kolem lampy mnoho lidí i zvířátek. Lampa jim svítila na cestu a měla velkou radost, neboť věděla, že její světlo všem pomáhá navrátit se domů. Obvykle přes den spala a nikoho si nevšímala. Neměla však ráda malého pejska z okolí, protože u ní vždy zvedl nohu a probudil ji. …
Byl horký letní den. Sluníčko na obloze svítilo a hřálo. Své horké paprsky vysílalo dolů na zem, na stromy, květiny, zahrady, louky, pole, lesy, rybníky, řeky, moře a jezera. Dívalo se dolů a starostlivě zahřívalo zem a nořilo své paprsky do vodních hladin, korun stromů, polí a zahrad, odkud jako dlouhým stéblem vysávalo kapky vody a v podobě malých kapiček páry je rozfoukávalo po čisté obloze. …
Dnešní pohádka vám bude vyprávět o jednom přechytralém lišákovi, který se jmenoval Dušan. Byl ze všech lišek nejmazanější a se vším si dokázal hravě poradit, dokonce i s čertem. Byl zákeřný, zlý, zlobivý a vzteklý a každému jen škodil. Nikomu nic dobrého nepřál. Měl rád jen sám sebe a všechny ostatní vždycky jen trápil a ubližoval jim.
…
Kdysi dávno žili v dalekých vysokých horách skřítkové. Říkalo se, že v těch horách je vchod do Pekla a oni jej hlídají. Jednoho dne se jedné ze skřítčích rodin narodil již dlouho očekávaný synáček a všichni oslavovali jeho příchod. Dostal jméno Karlík a už od narození se měl čile k světu. Celé dny zkoumal skřítčí jeskyně, často zabloudil i do pekelných chodeb, a tak netrvalo dlouho a vyznal se v horách lépe než kdokoli jiný. Avšak místo, aby ostatním pomáhal, naopak zlobil a škodil. Svých znalostí potom využíval k tomu, aby se schovával před tresty. …
Žili byli, dávno tomu, kdy přišli na svět dva malí čmeláčci miláčci, Vilda a Milda. Bydleli ve svém čmeláčím hnízdě, v díře v zemi, které si udělali v jeteli, v němž od rána do večera létali a opylovávali jeho květy. Byli to ti dva nejpilnější a nejsvědomitější čmeláčkové ze všech, proto jejich snaha a píle upoutala i královnu vinné révy. …
Na jednom hřišti visely dvě houpačky.
Jedna malá a druhá velká. Ta malá houpačka houpala malé děti, jenom tak trošičku, aby se nebály, houpala je něžně jako maminka v náruči.
Ta velká houpačka zase houpala větší děti. Vysoko až do nebe a ty větší děti se smály a volaly:“júú letíme až do nebe jako raketa do vesmíru.“
…
Na polici pod oknem stály dvě láhve. Jedna plastová od octu a jedna skleněná od oleje. Ty láhve tam stály a dívaly se z okna. Každé pondělí kolem toho okna projelo popelářské auto a to se těm lahvím moc líbilo. Pokaždé si o tom povídaly.
„Jé to bude prima až se jednou svezeme tím popelářským autem“, řekla ta plastová láhev od octu, ale skleněná láhev od oleje se jenom ušklíbla. …
Byly jedny neposedné nožky. Možná to byly Vašíkovy nebo Vendulčiny? Zkrátka byly samý běh, skok ani na chvilku se nechtěly zastavit. Přeskakovaly kaluže, běhaly do kopečka a z kopečka, skákaly chvíli po pravé noze a chvíli zas po levé, hopsaly a smály se až slzely.
Marně jim všichni říkaly, dejte pozor! Ať nezakopnete! Ať neupadnete!
Kdepak, nedaly si říct, nekoukaly na cestu a bum! Odřely si koleno.
…
Ahoj děti prvňáci. Dnes bude mít na práci písmenko. Jaké? Chtěla bych, abyste to samy poznaly z pohádky.
O chroustech a panu Chobotovi.
Byla jednou jedna chodidla , co ťapala po chodníku k chaloupce. No k chaloupce! Byla to chatrná chýše. Bydleli v ní chrousti. Chroustům chutná listí. O chrousty se v chýši staral chlupatý chlap. Pan Chobot. Pan Chobot má chrousty rád. Je to jejich chůva. Chrání je, chválí je, chlubí se s nimi, chová je a dává jim chrupat chvojí. Chleba s máslem jim nechutná. Se zimou si nedělají chmury. Chřipky se nebojí. Pan Chobot zavře v chýši okenice a chrupají až do jara.
Poznaly jste, jaké písmeno jsme se učily? Jaké? No ano. CH.
