Kuliferda s Ježkem se neodvážili ani pohnout, a přestože jim pod chlebem nebylo zrovna příjemně, čekali, co se bude dít. Po chvíli slyšeli, jak někdo leze dovnitř. Byl to Mol.
„Anetka se chystá pryč a má v batohu sbalené věci,“ informoval je spěšně.
„Jenomže i nás,“ škytnul Ježek.
„Ale snad…,“ začal Kuliferda, ale nedokončil, protože se prudce zvedli do výšky. To si Anetka hodila batůžek na záda a odcházela z pokoje.
…
Byl jeden orchestr a v něm hrálo spousta hudebních nástrojů. Housle, violončelo, buben, činely, hoboj, lesní roh, klavír a také jedna flétna.
Ten orchestr byl velmi známý a slavný, pořádal hodně koncertů. Všechny nástroje hrály dobře a hezky jenom flétna si začala myslet, že hraje ze všech nástrojů nejlépe. Sláva jí stoupla do hlavy a zpychla. Jednoho dne se rozhodla, že bude hrát mnohem hlasitěji než doteď, aby ji bylo víc slyšet a každý aby uznal, že je ze všech nástrojů nejtalentovanější. …
Když Ježek s Kuliferdou proběhli škvírou mezi dveřmi, stali se svědky zvláštní podívané. Maminka poskakovala po pokoji, tu po jedné noze, tu po obou a tleskala rukama vysoko zdviženýma. Občas se obrátila a mávla rukou. Naši kamarádi si chvíli mysleli, že snad tančí, ale proč to dělá teď večer v Anetčině pokoji, to nevěděli. Dokonce nehrála ani žádná hudba. …
Byla jedna pohádková knížka. Byly v ní pohádky, které mají děti moc rády. Také si ji děti pořád četly, ale jí to nestačilo. Chtěla, aby si děti četly jenom ji a žádné další knížky. Zlobila se, když sáhly v polici po jiné, žárlila na ně, a tak jednou ta knížka dostala nápad a já myslím, že to byl pěkně hloupý nápad. Všechny pohádky změnila. Vymýšlela si nové zápletky a co hlavně. Všechny pohádky skončily špatně. Červenou Karkulku ani babičku nikdo nezachránil, Budulínek zůstal napořád v liščím doupěti, Smolíčka Pacholíčka jelen neslyšel a takto to bylo ve všech pohádkách. …
Když Anetka odešla a koupelna ztichla, přemístil se Kuliferda s Molem zpátky k ježkovi do proutěného koše.
„V koupelně asi nemáme nejlepší úkryt,“ řekl Kuliferda.
„No hlavně, že je pryč,“ odfrkl si Ježek.
„Ale co když ještě přijde maminka a rozhodne se prát?“
„Počkáme, až se setmí, a pak půjdeme jinam,“ odpověděl Ježek a pak nahlas přemýšlel: …
Byla zima a na cestě ležel drobek z voňavého sladkého koláče. Přiletěli k němu dva hladoví vrabci a chtěli drobek sníst. Ale ten drobek byl jenom jeden a vrabci se o něj začali tahat:“ dej ho sem, ten je můj, já mám hlad.“ vytrhl vrabec druhému drobek ze zobáčku.
„Cože, ten drobek sním já, okamžitě mi ho vrať!“ Klovl silně vrabec druhého až mu drobek vypadl. Vrabci se začali prát, křičeli na sebe a vytrhali si peříčka.
Mezitím zafoukal silný vítr a odnesl drobek z koláče pryč. …
Byla jedna pastelka, která celé dny kreslila. Byl to její velký koníček. Kreslila všechno, co ji napadlo. Stromy, lidi, domy, pokreslila všechny papíry, které měla.
Jednou si přála nakreslit noční oblohu. Vzala si v noci papír a dívala se z okna. Ale sotva udělala první čáru, najednou se jí zlomila tuha.
„To ne! vykřikla nešťastně, co budu dělat?“ rozplakala se.
Pláč zaslechla voskovka. „Proč pláčeš, rušíš tady všechny, vzbudila jsi mě“, trochu se na pastelku zlobila. …
Občas se člověk ráno probudí a má náladu pod psa. Nic ho nebaví, mračí se a tak se to jednou stalo i jedné pávničce.
Od samého rána jenom kňourala, prskala na všechny strany a nic se jí nedařilo. „To je teda den“, říkala si a tvářila se jako kakabus. Na co sáhla, to pokazila. Připálila cibuli, vajíčka byla jako uhlíky a to ji tak rozzlobilo, že měla chuť se vším praštit. Chtěla hodit vajíčka na zem nebo něco rozbít. Už se na ni rozzlobila i kuchařka: „hned toho nech nebo si vezmu jinou pánvičku, s tebou se dnes opravdu vařit nedá. “Ale nezabralo to. Pánvičku ta zlost jen tak nepřešla, držela se jí jako klíště a nemohla se jí zbavit. Asi to děti znáte, když je někdo nazlobený tak ta zlost musí ven. …
Dobrý den děti, chtěla bych se Vás zeptat, jak se člověk cítí, když je sám? Někdy máme chuť být sami, aby nás nikdo nerušil, ale já mám na mysli být úplně sám, nemít nikoho, kdo by si třeba s námi hrál nebo si s námi povídal tak jako v tomto příběhu o knoflíku.
Ztracený knoflík
Cvrnk! Júú!
Uletěl knoflík z košile a zakutálel se do nejtmavšího koutku pod postelí. Co myslíte děti, kdyby uměl knoflík mluvit, co by asi řekl?
„Jé, kde to jsem? To byl skok, viděli jste to? Kam jsem se to dostal to je paráda. Tady se aspoň nebudu muset pořád zapínat a rozepínat. Nikdo mě tu nenajde, to je nejlepší místo na schování.“ …
Byla to vůbec velká náhoda, že se jim podařilo nepozorovaně dostat až do koupelny, která byla naproti obývacímu pokoji, vedle ložnice a kousek od hlavního vchodu, neboli, což bylo pro Kuliferdu i pro Ježka důležitější, od hlavního VÝCHODU. V koupelně bylo pootevřené malé okénko, ale to bylo moc vysoko. …
