Pohádky

Bratříček, sestřička a tři psi

Jeden mlynář a jeho žena zemřeli krátce po sobě a zanechali tu dvě děti, chlapce a děvčátko, a jako jejich dědictví kozu a kohouta. Děti chtěly ta zvířata prodat, aby si za to opatřily něco k živobytí, a tak chlapec přivázal koze kohouta mezi rohy a hnal je na jarmark. Na cestě potkal řezníka, který šel zrovna nakupovat dobytek a vedl sebou tři psy, černého, bílého a strakatého. „Nechceš si to se mnou vyměnit?“ zeptal se řezník chlapce. Ten se na psy podíval, a protože se mu dost líbili, souhlasil. Řezník mu dal ještě píšťalku a řekl: „Když zapískáš, psi ti přiběhnou na pomoc, ať jsou kdekoliv.“ S těmi slovy se hoch obrátil k domovu. Sestřička, když viděla, že nepřinesl chleba, začala plakat. „Nyní umřeme hlady!“ volala žalostně. Ti psi ale všemu rozuměli, vyskočili a utíkali na královský letohrádek, který stál nedaleko. Ten černý pes vběhnul do kuchyně a popadl pečeni, ten bílý utíkal do spižírny a vzal tam chleba a ten strakáč skočil do sklepa a přinesl láhev vína. Děti se zaradovaly, jedly a pily a od té chvíle již nouzí netrpěly; neboť vždy, když měly hlad, přinesli jim psi nějaké jídlo.

Kouzelná země miminek

Každá maminka má v bříšku kouzelnou zemi miminek. Je to místečko, kde jsou jen sama vajíčka. Jsou menší než špendlíková hlavička a je jich hodně. Leží v měkkých poduškách a čekají, až přijde jejich chvíle.

Jednou za měsíc se některé zvedne a vydá se na cestu do nedalekého Zámku štěstí. V krásné komnatě, vyzdobené růžovými závěsy a huňatým kobercem, se usadí do hedvábných polštářků a několik dní vyčkává, jestli bude patřit mezi vyvolené a připlují k němu semínka. Dočká se jen málokteré. …

O Bucláčkovi

Za rybníčkem je lesíček, za lesíčkem kopeček a na tom kopečku dovádějí děti. Paní zima odhalila svoji pravou tvář a celý kraj pokryl sníh chladivou, bílou přikrývkou. Tuhý mráz štípe a svojí silou všechno zmrazí, ale dětem to nevadí. Mají přece teplé boty, čepice, šály, svetry, bundy a hřeje je ranné mládí.

Jak veverka zachránila lištičku

Za rozkvetlou zahradou na konci vsi se táhne velký lán rostoucí pšenice a hnedka za ním vede pěšinka k malému lesíčku, v němž žije spousta veverek malých i velkých, černých i rezatých, hodných i drzých, čiperných i hravých.

Mají tam, svůj veveří ráj plný dubů, buků, smrků, dokonce i lískových keřů a hned kousek od pole stojí tři staré, velikánské stromy ořešáku, takže veverky nemusí za svou nejoblíbenější potravou nikdy příliš daleko. S oblibou si pochutnávají na všech těch dobrých jadýrkách ze šišek, bukviček i oříšků, jež jim tolik chutnají. Shromažďují si ve svých úkrytech zásoby na zimu a předhánějí dokáže zajistit zásobu největší a ta se pak stává královnou všech veverek.

Sedmero princezen

Hola, děti, všichni ke mně! Zvu vás do zázračné země!
Je až na opačném světe, kde vše po celý rok kvete.
Všude rostou pampelišky, dobrou noc chodí dát lišky,
tam kde slunce nejde spát, tam je vidno palác stát.

Je to zámek celý zlatý, vládne mu král boubelatý, který má svých sedm dcer, jsou vždy plné smíchu, her.

Hledali se až se našli

Byl jednou jeden malý, fešný a veselý krteček, který se jmenoval Kulíšek.
Provádění nejrůznějších kulišáren bylo jeho velmi oblíbenou každodenní náplní a právě proto k němu tolik slušelo i to jeho jméno. Miloval zimu. Svůj domeček měl ve sněhu a když padal sníh a mrzlo jako když praští, byl naprosto ve svém živlu a stával se z něho ten nejšťastnější a nejveselejší krteček. Rovněž byl tuze roztomilý i legrační. Na svou malou hlavičku si vždycky nasadil pěknou čepičku s velikánskou bambulkou, aby mu nenafoukalo do oušek a už si to namířil rovnou mezi děti, zapojit se do všech jejich zimních radovánek.

Štědrý večer

Přišly Vánoce. Zimní krajina byla zasypána sněhovým popraškem, mrzlo jako když praští a tak byly všechny děti zalezlé ve svých teplých domovech, kde již netrpělivě vyčkávaly na příchod Ježíška. Své dopisy pro něj měly již dávno odeslané a nyní jen s obavami vyčkávaly, zda se ta všechna jejich tajná a toužebná přáníčka vyplní.

Konečně nastal onen tolik očekávaný Štědrý den a děti se konečně dočkaly! Malý Jirka s Janičkou už byli od samého rána jako na trní.

Jak hloupý Honza k rozumu přišel

Kdysi dávno žil v kovárně u lesa kovář Matěj. Se svojí ženou měli jediného syna Honzu. Honza byl mladík pohledný a leckterá dívenka se za ním poohlédla. Při muzice holky v kole proháněl a hlavy jim pletl. Ale jak říká jedno moudré pořekadlo:
„Co po pěkném taléřku, když na něm nic není?“ Honza byl totož také líný a domýšlivý povaleč, který si ničeho nevážil a práci se vyhýbal. Svým rodičům dělal jen samé trápení.

Jednoho dne se rozloučil s maminkou a tatínkem a že si jde své štěstí do světa hledat. Marné bylo lamentování a domluvy rodičů, aby k rozumu přišel a začal si vážit toho co má! „Snad ve světě k rozumu přijde!“, povídá uplakaná kovářka svému muži, když se jim Honza ztratil v dálce za lesem. …

V nouzi poznáš přítele

Jednoho slunečného rána si chystal zajíc snídani.
I šel kolem okolo jeho přítel ježek, který mu řekl: „Zajíci, už jsem dva dny nejedl, nemohl bych si k tobě přisednout a nasnídat se?“

Zajíci to nevadilo a pozval ježka ke stolu. Snídani si pořádně vychutnali, protože zajíc měl čerstvé zelí a červené jablíčko. Po snídani musel zajíc pracovat, a tak šel ježek domů. …

Přejít nahoru