Pohádky

Větřík

Někde tam nahoře se narodil větřík Petřík. Už odmala to byl velký neposeda a zlobidlo. Moc rád proháněl mráčky po obloze, rozhoupával větve stromů, rozcuchával trávu, ale úplně nejradši ze všeho vymýšlel lumpárny a zlobil.

A víte jak takový větřík zlobí? Nevíte? Tak poslouchejte.
Třeba nedávno v parku sebral pánovi klobouk. Foukl a do něj a unášel ho daleko, daleko. A ten pán za ním běžel, kopýtal nemohl ho chytit a větřík se smál až se za břicho popadal. Kousek dál copaté holčičce nadzvedl sukýnku, dareba jeden. Holčička se hrozně styděla. Ze všech dětí, které si hrály na pískovišti udělal rozcuchánky: „jéé, vám to teď teda sluší“, chichotal se tomu až slzel. …

O malém zvědavém slůněti

V jedné velikánské Zoologické zahradě žije malé, zvědavé slůně. Bydlí tam se svou sloní mámou a je tuze neposedné. Jednou se naše slůně rozhodlo, že musí prozkoumat celý výběh a zjistit, kdo bydlí na druhé straně plotu. Když se máma slonice nekoukala, honem utíkalo k okraji výběhu. Tam, na druhé straně, pyšně vykračoval páv.

„Pane páve! Pane páve!“ Volalo slůně přes plot. Páv, se na ně pyšně podíval a pravil.
„Kdepak máš maminku, slůně? Nemělo bys chodit takhle daleko samo.“

Malilinkaté zvířátko – zdravotnická pohádka

Bylo jedno malilinkaté zvířátko, tak malé, že je lidské oči nemohly spatřit. Bylo ještě menší, než zrnko prachu, které vidíte vířit v místnosti ve slunečním paprsku. A to zvířátko se usídlilo právě na takovém zrnku prachu, kde bylo kolem něj ještě mnoho a mnoho místa. Prach vířil, zvířátko cestovalo na něm a všechno si prohlíželo. Vždyť právě opustilo těžce nemocného člověka, kde se mu už nelíbilo!

„Teď se poohlédnu po místě, kde je veseleji,“ řeklo si a vtom buch! Zrnko prachu dosedlo na zem. …

O Růžové punčošce

Nastala zima. Celá krajina zapadala sněhem a malá Natálka zvolala: „Vánoce! Vánoce jsou tady! Hurá, přijde Ježíšek!“ Dočkat se už nemohla ozdobeného stromečku, ale především dárečků, na které se již celý rok tuze těšila. Tváře jí hořely nedočkavostí a zvědavost jí nedala spát.

Konečně se dočkala a Štědrý večer byl tu. Jakmile se rozsvítil nazdobený stromeček a zacililinkal vánoční zvoneček, přešťastná Natálka vběhla do pokoje rovnou pod stromeček a vykřikla nadšeně: „Jé, tady je dárků!“

Bacílkovi

Bacílkovi se už zase stěhovali. A tak to bylo pořád. Nikde se nedokázali zabydlet natrvalo. Tentokrát si našli malý, ale pohledný dům a v něm pohodlný byteček.
„Tady se nám bude krásně bydlet“, řekla paní Bacílková a hned začala vybalovat.
„Je tu útulno a teplo!“ přidal se pan Bacílek a připevnil na stěnu první obrázek.
„Ale je tu málo místa, nebudeme si mít kde hrát,“ škaredila se Bacílčata.
„Tak se chopte práce, ať máme rychle všechno na svých místech a bude i prostor na hraní,“ svorně nabádali rodičové a sami šli příkladem.
„Co myslíš, visí tenhle obraz dostatečně vysoko, mámo?“

Zdravotnická pohádka – ZDRAVÍ V MATEŘSKÉ ŠKOLE

Maminka si našla práci ve velké továrně, a aby Jirka nemusel být doma sám, dala ho do mateřské školky.

Jirka se moc těšil. Tolik známých dětí, a kolik ještě neznámých! Děti z ulice mu o školce vyprávěly už dříve, když si s nimi hrál na hřišti, a teď tam konečně bude s nimi!

A už je ráno, už jde s maminkou do školky, už si hraje s dětmi, a co krásných a velikých hraček je tu! Hrají si, zpívají, cvičí-až dostanou veliký hlad, ale žádný strach, jídlo je připraveno! Paní učitelka to hlásí a vede děti do umývárny. …

O perníkovém prasátku

Za příkrým, travnatým svahem, kde se od jara do podzimu pásává velké stádo ovcí se krčí stavení, v němž žije malá Maruška s Vojtíškem. Jsou to dva malí, hodní sourozenci, kteří nemají maminku. Tatínek jim však brzy přivedl namísto maminky cizí paní, která se pro ně stala nehodnou macechou.

Zelená pastelka

Petřík se chystal na noc k babičce. Než odešel ráno do školky, připravil si na stolek pastelky, aby je nezapomněl doma jako posledně. Moc rád si kreslil.

Pastelky se tísnily v papírové krabičce. „Au, nestrkej do mě, zlomíš mi špičku“, hartusila zelená pastelka na svou modrou sousedku. „A netlačte se nebo tu s vámi nebudu! Nevím, co byste si beze mě počaly. Nenamalovaly byste ani strom, ani trávu, dokonce ani kytičky!“

Láska ze zvonečku

Na rozkvetlé louce modravých zvonečků žila víla Zvoněnka. Sukýnku měla zvonečkově modrou, smála se jako rozhoupané zvonečky a voněla stejně krásně, jako tato květina. Byla šťastná a rozesmátá. S východem sluníčka běhala po louce a klinkala na zvonečky. Tančila při jejich zvonivé hudbě a zpívala do rytmu. Byla při tom roztomilá a hezká jako kytička. Na téže louce, ale na druhém konci, dole u potůčku, bydlel skřítek Nikýtek. Zvoněnku neznal, jelikož tak daleko ho jeho malé nožky nikdy nedonesly. Žil poklidně a staral se, aby …

Přejít nahoru