Ž logopedie

Žně

Už je léto, už jsou žně, už na pole jedeme!
Až to žito požneme, snopy navážeme.
Už jsme žito požali, už se z pole sváží,
už se žluté kobližky na dožínky smaží.

Žaluji užovku

Žaluji užovku, že líže žemlovku.
Žaluji žížalu, že žloutne od žalu.

Želva

Že tu želvu nedoženu? Že tu želvu doženu!
Že tu želvu želvovatou, že ji odtud vyženu!

Ježek

Ježek v žitě, na pažitě
běží hbitě – důležitě.

Žuch, žuch, žuchajda

Žuch, žuch, žuchajda, župy, župy, župajda!
Lížu želé, žvýkám žužu, žaludy žvýkat nemůžu.

Žába běží do Luže

Žába běží do Luže, vyhlíží tam kaluže.
Žabák žábu dožene, do kaluže vyžene.

Žofka žlutý župan má

Žofka žlutý župan má, žlutý knoflík na něj dá.
Nežli župan umaže, každému ho ukáže.

Ježek mžiká mžiky

Ježek mžiká mžiky, mžik – pokaždé jen okamžik.
Ježek mžiká na pažitě, u louže – a také v žitě.

Kdo tu běží? A kdo belhá?

Kdo tu běží? A kdo belhá?
Je tu ježek nebo želva?
Ježek může běžet a želva – má ležet.

Žabák loupežník

Žába leží v kaluži, má veliký žal,
měla velkou žížalu, tu ji žabák vzal.
Žába leží v kaluži, pláče ze žalu,
že má žabák v žaludku její žížalu.