Zvířata domácí

Antoši, máš kocoura

Antoši,
máš kocoura na koši!
Kocour spadne z koše,
porazí Antoše.

Kohout křičí kikiriký
a slepička kokodák.,
Taťka kohout zobe zrní
a slepička zrovna tak.

Perem, perem prádlo,
které včera spadlo.
Našim dětem do bláta,
když honila koťata.

Bystrá očka,
čtyři tlapky,
na nich ostré,
malé drápky.

Dává pozor na myši,
kde zas kterou uslyší.

Poválím se v řídkém blátě,
joj, teď mě už nepoznáte!
Poznáte mě? To je skvělé!
Umyju se úplně celé.

Já, kočička malá,
jak jsem ráno vstala,
hned jsem to sluníčko
smát se uhlídala.

A kdyby se smálo
stokrát do pokoje,
tak se neusměje,
jak matička moje.

Kdo jako my má doma štěně,
chodívá si s ním s chutí hrát
a potom brblá dennodenně
že po něm musí utírat.

To mně víc vadí na štěněti
když nemá vážný interes
když zapomíná, že čas letí
a jednou z něho bude pes. …

Záviděla vážka kačce,
že ji voda nestudí.
Vlny jako na houpačce
uspí ji i probudí.

Záviděla vážce kačka:
Má snad křídla ze zlata?
Lítání je pro ni hračka –
a já jsem tak buclatá.

Oslíčku střapatý, povoz mně trošku,
koupím ti podkůvku na každou nožku.
Koupím ti podkůvky, oslíčku bosý,
aby ses nezrousal, od chladné rosy.

Sklonilo se kuře k tůňce:
Sezobnu tě naráz, slunce!
Vtom se přihnal z polí vánek,
z kuřátka je hastrmánek.