Dokud jsem já Janko
Dokud jsem já Janko,
ohýbej mě, mamko.
Až já budu Jano,
neohneš mě, mámo.
Paci, paci, pacičky,
táta koupil botičky
a maminka pásek,
za myší ocásek.
Sladkou pusu jako med,
pošlu ti ji, mámo, hned.
Letí, letí pusinka,
dostane ji maminka.
Dnes je svátek – velký bál,
děti mají karneval.
Naše milé maminky
ušily nám sukýnky.
To je krása napohled,
pohádky jsou tady hned!
Macek lezl ze vrátek,
roztrhal si kabátek,
máma mu ho vyspravila,
chodí zas jak ve svátek.
Mámo, mámo, maminko,
až budeš mít miminko,
společně mu zazpíváme,
že jsme šťastni, že ho máme.
Maminka
je moje Popelka.
Na kolenou třídí
čočku a hrách.
Uvnitř je ale princezna
a celou ji mám rád.
Je vlastně jak moje máma,
pochválí mě, pohladí,
když si s něčím lámu hlavu,
tak mi vždycky poradí.
Usmívá se – to jí sluší.
Jmenuje se Jiřinka.
Tolik dětí – na mou duši
– nemá žádná maminka.
Pojďte, děti, malovat,
každý co má nejvíc rád.
Všechny děti v malé chvíli
kreslí chaty, domy, vily,
nová auta v garáži,
slnečníky na pláži,
televize, počítače,
pokojíčky, plné hraček.
Teď se vzadu někdo hlásí,
ruku rukou podpírá si.
“Co to kreslíš, milý Vítku?”
“Slunce, trávu, žlutou kytku,
rozkvetlý strom, modré nebe,
tátu, mámu, sestru, sebe,”