Jarní básničky

Jaro ladí ptáčkům noty,
chce se nám ven ze samoty.
Vrabci první mezi ptáky
hrají si zas na rošťáky.
Děti plné dobré vůle,
jdou se dívat na bledule.
Z hor se chladné vody řinou,
schováme se pod peřinou.

Až se louka zazelená,
kleknu si tam na kolena,
natrhám si kvíteček,
upletu si věneček.

Jaro už otvírá
strakaté dveře.

Vstaňte rychle od oběda
nebo od večeře,
snídani nechte snídaní,
do dlaní
naberte kuličky na hraní,
vemte si švihadlo,
když vás to napadlo,
namažte máslem dva krajíce,
obujte toulavé střevíce,
v klusu
pošlete sluníčku pusu.
A pak se aspoň na chvíli
hoňte za motýly
na louce okolo keře.

Jaro už otvírá
strakaté dveře.

Byla zima – teď tu není,
schovala se pod kamení.
Pak utekla do dáli,
kde sluníčko nepálí.

Zimo, ty jsi bílá paní,
končí tvoje kralování,
sundej bílou korunu
a sesedni ze trůnu.
Už je na tě čas,
za rok přijdeš zas.

Táta včera na venku,
našel první sněženku,
vedle petrklíč,
zima, už je pryč!

Zimo, už jdi pryč
Zimo, zimo, už jdi pryč,
jaro si už chystá klíč.
Otevírá jarní bránu,
jmenuje se petrklíč.

Na jaře se hlína budí,
sněženka ji nožkou studí.
Našlapuje lehce
nachladit ji nechce.

Pohladilo jednou slunce chladnou jarní zem.
Na květinky zavolalo, hola, pojďte ven!
Která z vás má odvahu, vykouknout ven ze sněhu?
Hlásí se ta malinká, malá bílá sněženka.

Slunce volá na sněženku,
podívej se, jak je venku!
Slunce volá do oken,
děti, haló, pojďte ven!

Ptám se, ptám se, pampeliško
Už si vrabci koupou bříško, už se káča točí,
kde jsi byla pampeliško, od čeho máš oči?

Od slunce, od zlata! Jak jsem se tam zahleděla,
hned jsem byla zlatá celá jako housata.

Pampelišky, povězte mi, podruhé se ptám:
Čím otvírá slunko zemi, kudy pouští jaro k nám?

Žežulky si povídají, že jsou vrátka v jednom háji,
ke vrátkům je zlatý klíč, petr-petr-petrklíč.