Jméno autora:Luboš Zelený

Jednoho dne Janek zastříhal nosem a ucítil cosi ve vzduchu. Kdepak by jenom ucítil! Vyskočil na sněhový kopeček a rozhlédl se po lese. Musel si až tlapkami oči zaclonit před takovou spoustou jasu. Na starých smrcích visely copánky rampouchů, které sluníčko od samého rána pletlo ze sněhových vloček usazených na větvích. Ale nebylo tam jen jedno sluníčko. V každé špičce rampouchu zářilo po jednom. A odtud to světlo, které Jankovi do očí bilo.
„Co tady okouníš? Sbírej! Tolik zlata a stříbra. To je ale hloupý zajíc. Já, už od samého rána nosím poklady do hnízda.“
…

O stračím pokladuPokračovat ve čtení »

Stalo se to takhle koncem měsíce dubna. To měl Janek docela po starostech o jídlo a zapomněl na ty dlouhé a mrazivé zimní večery, na chytrou veverku Johanku i hloupou straku Kláru. Poskakoval po jarním sluníčku, které bývá na horách vypečené do zlatova, zrovna jako nejkřupavější koláček, který v chalupě peciválka Vaňka máma z pícky vytahuje.
…

O malé kukačce KlotilděPokračovat ve čtení »

Ale jenom se za okýnkem zajíc Janek ohřál, v tom zaječím domečku, jak se teď už říkalo, dostal pořádný hlad. Jak hopká po lese, zvířátka se mu zdaleka vyhýbají, protože se zase o něm pod zasněženými stromy po doupatech vyprávělo. A sněhu od večera připadlo, že by ho mohl v putýnkách nosit do kraje dětem na prodej.
Hup, skok, hup skok.
…

O veverce JohancePokračovat ve čtení »

Krkonošský rok zajíce Janka
O peciválkovi a lišce Rezce

To vám kdysi po lese běhal zajíc Janek a nevěděl, kam se ukrýt před sněhem. Všude ho bylo nasypáno, že by na několik zim vystačilo. I pelíšek pod smrčkem mu ta studená teta Vánice zasypala. Tak kam se schovat?
„Kdybych měl takový domeček, jako má liška,“ povzdechl si a se závistí pokukoval po komíně, ze kterého se kouřilo. „Tam musí být teploučko.“
…

O peciválkovi a lišce RezcePokračovat ve čtení »