Jméno autora:Jana Opelková

Znám draka, co vždycky v březnu
dostal zálusk na princeznu,
a pan král mu musel dopsat:
“Zapomeňte, ctěný draku,
na své dračí zálusky,
nechte holku v trávě hopsat
a přijďte k nám na lusky!”

Na podzim mám nejraději
létající draky,
létají až do oblak,
já poletím taky tak.
Pozdravíme sluníčko,
pošleme mu psaníčko,
aby se na nás smálo
a ještě dlouho hřálo.

Mámo, táto, draci letí,
letí, letí do nebe.
První, druhý i ten třetí,
usmívá se na tebe.
Když tě pustím, ty můj dráčku,
zaletíš až do nebe.
Koho by to napadlo,
letíš výš než letadlo.

Ten můj drak bezperák
nosí papírový frak.
A když stoupá pod oblaky,
Teskná hejna nad námi,
neuprchne s husami?
Neuletí,však se vrátí
já ho držím na oprati.

Na provázku,na provázku
pouštím draka na procházku,
celý šťastný vzhůru běží,
až ho v mracích vidím stěží
ale sotva klubko smotávám,
spadne na zem zpět k mým nohám.

To byl krásný dráček,
měl červený fráček,
celý z papíru,
šitý na míru.

Jak letadlo lítal,
kotrmelce metal.

Do mraků a z mraků,
byl první drak z draků.
Teď visí na plátně
v rozbitém kabátě.

Draku, dráčku, leť si vzhůru,
leť až do nebes, jen, mě neodnes.

Malíř jménem podzimek,
přišel do krásného háje.
Příroda, hle, překrásná je!
Kdepak u nás,
kdepak v Praze
Za chytím to na obraze! …

Malíř jménem podzimekPokračovat ve čtení »

Posílám ti draku,
psaníčko až mraků.
Vidíš, co je pole?
Traktor oře pole.
Na traktoru jede Jan,
oře, oře velký lán.
Až zorá meze,
pak nás domů sveze.