Otevřené vyučování je netradičním způsobem vzdělávání. Na poslání učitele se nic nemění – musí naučit děti určitým znalostem a dovednostem a musí je vychovávat. Otevřené vyučování však vytváří pro práci jiný rámec, než na který jsme zvyklí. Je tedy jednou z cest, kterou se pedagogové snaží změnit ducha školství. Tato metoda vychází z reformní pedagogiky 20. století, z myšlenek C. Freineta, P. Petrsena a M. Montessoriové a pokouší se o jejich originální syntézu.
Jako hlavní rysy otevřeného vyučování můžeme uvést:
- použití pestrých a mnohostranně účiných technik, forem a metod výuky ( např. hra, umělecká činnost, společná práce, individuální práce, komunikace)
- reakce na změněné životní podmínky dětí a na vliv masových sdělovacích prostředků a nepříznivých okolností sociálního zázemí tím, že se dává příležitost ke konkrétním aktivním činnostem, rozvíjejícím koncentraci, vytrvalost a schopnost překonávat překážky
- podporu individuální i společné práce, v níž se rozvíjí a kultivuje vnímání a prožívání, myšlení i praktická činnost
- změnu vztahu školy k žákovi ve smyslu humanizace a modernizace školní práce
- změnu tradičního pojetí prostředí třídy i její atmosféry, ovzduší vzájemné důvěry, pochopení, otevřenosti a pomoci
Otevřené vyučování se realizuje především na základních školách, v primárních ročnících, ale s určitými modifikacemi se uplatňuje i na 2. stupni základních škol a lze jej využít ve výchovně vzdělávací práci u dětí předškolního věku.
Příkladem realizace otevřeného vyučování je zahájení pracovního dne rozhovorem v kruhu. Tento pořádek symbolizuje, že mezi všemi panuje rovnost, že se jedná o společenství. K otevřenému vyučování patří také hra, která se samozřejmě přizpůsobuje věku dětí. Většina psychologů a vývojových pedagogů připisuje právě jí mimořádný význam , protože se jejím prostřednictvím děti mohou hodně přiučit. V praxi mateřských škol se doporučuje kombinovat různé formy her, které podporují rozvoj jednotlivých složek osobnosti dětí. Běžně se kombinují hry manipulační s hrami konstruktivními. Samotná hra manipulační je nejpřirozenější, neboť si ji dítě osvojuje již ve velmi ranném věku ( jde o práci se stavebnicemi, kostkami, vkládačkami). Dále se uplatňují hry tématické neboli rolové. V tomto typu her si děti “na někoho nebo na něco” hrají. Toto jim umožňuje poznávat a osvojovat si různé role, ale také “umět se dívat na věci z jiného úhlu pohledu” (jsou to hry na doktory, prodavače, učitele, kadeřníky..) V neposlední řadě se uplatňují hry pohybové. Přestože pohybové schopnosti nehrají nejdůležitější roli v pozdější školní úspěšnosti, jsou důležité pro socializaci dětí a pro jeho úspěšné včlenění do kolektivu. Dalším typem her jsou hry didaktické, které umožňují rozvoj rozumových schopností pro školní práci (jde o pexesa, hry typu “Člověče, nezlob se”..)
Novou organizační formou otevřeného vyučování jsou týdenní plány, které představují seznamy úkolů, které by děti v průběhu jednoho týdne měly splnit. Tento týdenní plán připravuje učitel a je programem pro volnou práci dětí. Tady je třeba připomenout, že týdenní plány je vhodné zařazovat až v realizaci otevřeného vyučování v rámci plnění povinné školní docházky, kdežto v mateřských školách se ještě nejeví jako zcela vhodné právě vzhledem k vývojovým zvláštnostem dětí ( předškolní děti nedovedou ještě sami schopně plánovat, žijí převážně v přítomnosti, nemají dostatečně rozvinuté volní vlastnosti a schopnost dlouhodobější motivace, jejich práce musí být více řízena učitelem).
Naopak je možné v mateřských školách pracovat s různými vyučovacími formami otevřeného vyučování. Mezi konkrétní formy patří netradiční organizování setkávání společných schůzek učitelů s rodiči, kde se prodiskutovávají záměry školy, požadavky rodičů a nejrůznější problémy. Dále jde o spolupráci s ostatními školami, neziskovými organizacemi a občanskými sdruženími. V tomto smyslu je tato podoba výuky a výchovy opravdu otevřená.
Pomocné zdroje:
- Badegruber, B. Otevřené vyučování ve 28 krocích. Praha: Portál, 1994.
- Václavík, V. Otevřené vyučování, Praha: STROM, 1997.