V současnosti se setkáváme s mnoha pedagogickými směry, které lze úspěšně uplatňovat při výuce dětí předškolního věku. Ten nejznámější je montessoriovská pedagogika, která vyšla z tzv. klasických reformích škol a jejím hlavním smyslem bylo přiblížit učení co nejvíce potřebám dětí. Montessoriovská pedagogika dosáhla mezinárodního rozšíření. Také v české republice existují mateřské školy, které pracují podle montessoriovské pedagogiky. Smyslem tohoto článku je přiblížit principy montessoriovské pedagogiky širší veřejnosti.
Zakladatelkou směru motessoriovské pedagogiky je italská lékařka a pedagožka Marie Montessoriová, která v roce 1907 otevřela v Římě dětský domov (casa dei bambini) pro děti předškolního věku, který se stal vzorovým zařízením pro Itálii a později pro mnoho zemí po celém světě. Při jeho koncipování vycházela ze svých znalostí lékařky a znalostí zejména rousseauovsko-tolstojevské pedagogiky, která klade důraz na přirozený vývoj jednotlivců a rozvoj schopností.
Základním myšlenkovým kamenem montessoriovské pedagogiky je koncepce vytváření přirozeného výchovného a vzdělávacího prostředí a poznatek z vývojové psychologie o tzv. senzitivních fázích. Jde o určité období, v němž jsou děti připraveny se učit určitým jevům a nejlépe rozvíjet svoje schopnosti (tj. učení se řeči, pohybovým dovednostem, sociálním dovednostem, regulace emocí apod.) Učitel by měl tato období rozpoznat a připravit dítěti takové ideální podmínky, které by umožnily co nejlépe dané dovednosti zvládnout.
Sama Montessoriová definovala svůj koncept v tomto duchu : ” V dítěti leží osud budoucnosti. Kdokoli si přeje úspěšnou společnost, musí chránit dítě a pozorovat přirozený způsob jeho jednání. Dítě je tajemné, silné a obsahuje v sobě tajemství lidské povahy. Kdokoli si přeje následovat moji metodu, potřebuje pochopit, že nesmí uctívat mne, ale sledovat dítě, jako svého učitele.”
Montessoriovská pedagogika pracuje s pochvalou. Je známo, že děti k rozvoji svých schopností potřebují motivaci a nejlepším způsobem je motivovat děti “zevnitř”. Pochvala nepůsobí “pouze” jako popud k rozvoji dílčích schopností, ale zejména k rozvoji sebevědomí dítěte. Je známo, že děti s nízkým sebevědomím mnohdy nejsou schopny dobře rozvíjet své schopnosti, protože “si nevěří”. Proto není dívu, že právě Montessoriová jako dobrý znalec dětské psychologie přikláněla pochvale obzvláštní význam. Zároveň podporovala vlastní aktivitu dětí a její pedagogické směřování se opravdu dá shrnout pod větu ” Pomoz mi, abych to mohl udělat sám”.
Zvláštní místo v montessoriovské pedagogice představila tzv. kosmická výchova. Jejím smyslem je poskytovat dětem povědomí o vzájemných vazbách člověka s přírodním prostředím často za pomoci projektového vyučování.
Další význam připisuje montessoriovská pedagogika prací s didaktickým materiálem a nejrůznějšími učebními pomůckami. Zdůrazňuje účelnost, jednoduchost, estetičnost, bezpečnost a přiměřenost věku. Děti rády manipulují s předměty a řeší konkrétní úkoly, které ke svému uspokojení dovedou mnohokrát opakovat a nechtějí být rušeny. Veškerá činnost je individualizována , dítě si zaměstnání volí, pracuje svým tempem podle vlasních záměrů. Učitel zde není “rozhodčím” o práci, ale “pomocníkem” dítěte.
Pro práci v mateřských školkách vytvořila Montessori “dvanáctero” :
- Vychovatel musí vytvářet předem připravené prostředí a starat se o něj.
- Vychovatel musí sám ovládat užívání a využití didaktického materiálu a umět dětem zprostředkovat jeho používání.
- Vychovatel je aktivním, když zprostředkovává dítěti vztah s okolím, je pasivním, pokud se tento vztah již uskutečnil.
- Vychovatel musí děti neustále pozorovat a diagnostikovat, aby uměl pomoci v okamžiku, kdy je požádán o pomoc.
- Vychovatel musí a smí podat pomocnou ruku jen tehdy, když je požádán o pomoc.
- Vychovatel musí umět naslouchat a potom se ptát.
- Vychovatel musí respektovat dítě, když pracuje, a nevyrušovat ho.
- Vychovatel musí umět respektovat dítě, když dělá chyby, aniž by ho hned opravoval.
- Vychovatel musí respektovat dítě, které odpočívá a přihlíží práci jiných, aniž by ho rušil a nutil do práce.
- Vychovatel se stále musí snažit nadchnout dítě do práce.
- Vychovatel musí nechat děti pocítit, že se na jeho pomoc mohou kdykoli spolehnout, nesmí ale svoji pomoc vnucovat.
- Vychovatel nabízí dítěti, které dokončilo svoji práci a vyčerpalo své síly, mlčky svoji duši.
V České republice má montessoriovská pedagogika již určitou tradici, kterou začala budovat v období školské demokratizace po roce 1989. Existuje řada školek, které mají své montessoriovské zaměření zakotveno přímo v názvu, řada dalších školek pracuje podle běžných plánů “standardního” zaměření, ale využívá některé montessoriovské prvky i ve svých Rámcových vzdělávacích programch. Poměrně daleko např. pokročilo “Centrum volného času pro děti a mládež Marie Montessori”, které bylo zřízeno při Vyšší škole pedagogické v Praze 6. Podle Montessori pracuje řada dalších předškolních zařízení v Praze, Brně a dalších městech. Dobré zkušenosti mají učitelé ve Vrkoslavicích na Jablonsku. Pro zájemce o bližší seznámení s montessoriovskou pedagogikou a jeji aplikaci pro praxi, mohu doporučit příručku ” Marie Montessori aktuálně” (1990), která problematiku rozebírá velmi podrobně.
Pomocné zdroje:
- Základy pedagogiky, V. Jůva et al, Brno, Paido, 2001
- Alternativní školy a inovace ve vzdělávání, Průcha. J, Praha, Portál, 2001
- Mateřinka ve stylu Montessori, Lautnerová, M., Učitelské noviny, 1999, č.38, s.13
- Maria Montessori aktuálně. 1. a 2. díl. Praha, ÚIV 1992