O sněhové vločce

Bylo a možná nebylo – to není důležité. Možná se to stalo, věř tomu nebo ne. Povím ti jeden příběh ze zimních časů. Mrzlo až praštělo a ledový vítr se proháněl po polích. I přilétl do města, kde začal zpívat svou píseň. Lidé v ulicích se ho ptali: „Co neseš větře toulavý?“ „Možná smutek, kdo to ví?“ odpověděl jim vítr. Lidé jen zavrtěli hlavou. Smutek se teď nenosí, Vánoce musí být veselé. Vítr prolétl městem a zpíval u městské kašny. Kolem kašny šla maminka, která za ruku držela děvčátko. Tomu nemohlo být víc jak 8 let. „Co neseš větře?“ zeptala se mladá žena větru. „Možná smutné zprávy,“ zafoukal vítr. Mladá žena pevně stiskla drobnou ručku své dcery a přidala do kroku. Nechtěla slyšet smutné zprávy. Loni umřel pejsek Punťa, dost bylo smutku. Vítr tiše letěl za nimi a šeptal dívence do ucha: „Což nevidíš maličká, co k Vánocům patří a ještě to nepřišlo?“ Děvčátko zavrtělo jen hlavou: „Co to je?“ „Přece první sněhová vločka,“ odpověděl vítr a letěl dál.

Děvčátko se rozhlédlo kolem a vidělo smutnou a zmrzlou krajinu. „Mami, proč ještě nesněžilo?“ zeptalo se děvče matky. Ta pokrčila rameny a přiznala, že věru neví. Když šlo děvčátko spát, slyšelo kvílení větru, který lomcoval s okenicemi. „Pojď za mnou,“ neslo se šeptem k děvčátku. Děvčátko nelenilo, vyskočilo z postele a obléklo se do svého zimníčku. Vyrazilo do mrazivé noci.

Běželo za tím podivným hlasem, co mu nožky stačily. Doběhlo na pole a zastavilo se. Rychle se rozhlédlo kolem sebe, ale nikdo nikde. „Tak jsi tady,“ ozvalo se za děvčátkem. To se otočilo, ale nikoho nevidělo. „Kdo jsi?“ zeptalo se děvče. „Kdo jsem?“ kolem to zasvištělo a stromy se prudce rozkymácely: „Přece vítr!“ Děvčátko se zamračilo: „Proč si mě vylákal sem?“ „Protože mi pomůžeš osvobodit sněhovou vločku. Sám to nezvládnu, potřebuji tě,“ odpověděl ledový vítr a rozcuchal děvčátku vlasy. Děvčátko se na malou chvíli zamyslelo a pak se zeptalo: „Co mám udělat?“ „Pojď za mnou, všechno ti vysvětlím cestou,“ neslo se po poli. „Pospěš si.“

Vítr letěl rychle a děvčátko mu stěží stačilo. Za chvíli doběhlo přes zmrzlé pole k temnému a starému lesu. Všude bylo ticho. „Bojím se,“ řeklo děvčátko. Mluvilo pravdu, vždy se bálo tmy a temný les jej lekal. „Neboj se, v tom lese žije jen jeden starý muž a ten drží vločku v zajetí. Musíme do toho lesa,“ snažil se ji uklidnit vítr. „Proč ji uvěznil?“ podivilo se děvče. Vítr si povzdychl: „Ten člověk má staré a zmrzlé srdce. Třeba se ti podaří přesvědčit ho, aby vločku pustil.“ „Co když ho nepřesvědčím?“ zeptalo se děvčátko „Pak budou opravdu smutné Vánoce,“ zakvílel vítr.

Děvčátko se odhodlalo vstoupit do lesa, šlo po lesní pěšině a pod nohama mu praskaly větvičky spadlé na cestě. Krok za krokem – velmi pomalu a pozorně poslouchalo, jestli se neozve nějaký zvuk. Kolem bylo ale ticho. Nebe se vyjasnilo a rozzářily se na něm první hvězdy. Měsíc se lenivě sunul po obloze. Tu uvidělo děvčátko před sebou světlo. Zrychlilo krok, až ho začalo píchat v boku. Zastavilo se před rozpadlou chatrčí. Snažilo se popadnout dech a prohlíželo si chatrč. „Jak tady může někdo žít?!“ pomyslelo si děvčátko a zaklepalo na dost omlácené dřevěné dveře. „Kdo je?“ ozval se skřípavý hlas „No..ehm… já jsem… no neznáte mě, ale já s vámi musím mluvit,“ vykoktalo ze sebe děvčátko. Dveře se prudce rozlétly a v nich stál hrozivě starý shrbený muž v záplatovaném oděvu. „Co chceš?“ zavrčel muž. „Můžu dál? Je mi hrozná zima,“ řeklo děvčátko. „No když to musí být, tak pojď.“ zabručel starý muž.

Děvčátko vešlo opatrně do chatrče. Uvnitř byl hrozný nepořádek a špína. Ze všech koutů na děvčátko koukala bída. Starý muž očividně svůj domov neudržoval. Pak děvčátko uhodila do očí zářící věc. Podívala se pozorně a spatřila sněhovou vločku zavřenou v zavařovací sklenici. „Co to je?“ zeptalo se děvčátko. Starý muž se zamračil, ale děvčátko se ho nebálo. Nikdy o něm neslyšelo. Nikdo nejspíš nevěděl, odkud muž přišel, co se mu v životě přihodilo, ale ve tváři měl vepsané trápení, křivdy a bolest. Kolem tváří mu splývaly dlouhé prošedivělé vlasy, které kdysi snad bývaly černé. Z přísné hranaté a vrásčité tváře vystupoval velký skobovitý nos. Zpoza střapatého obočí však hleděly se zvláštní něhou modré oči. Ty oči prozrazovaly, že starý muž není zlý, jen hodně smutný. „Já vím, co to je, ale nevím, proč je to tady,“ řeklo děvčátko. Starý muž se chvíli vztekle díval na děvčátko a pak řekl: „Je tady, protože chci aby všichni lidé měli stejné Vánoce, jako mám já. Smutné.“ „To není pěkné,“ zamračilo se pro změnu děvčátko. Starý muž těžce dosedl na židli: „Není, ale pro mě nikdo nikdy nic pěkného neudělal, tak jsem se rozhodl, že aspoň všem pokazím Vánoce.“ „A z toho budete mít radost?“ podivilo se děvčátko. „Nebudu, ale bude to tak spravedlivé. Já nebudu mít radost a ti druzí taky ne,“ vysvětlil muž.

Děvčátko starého muže svým způsobem litovalo, ale jen tak jak je dítě schopno. Bylo mu líto, že je muž smutný a zahořklý, ale chtělo vysvobodit vločku ze sklenice. „Není správné nechávat si vločku pro sebe,“ řeklo děvčátko rozhodným hlasem a sebralo zavařovací sklenici s vločkou ze stolu. V tu ránu byl starý muž na nohou a zasyčel: „Vrať to zpátky! Nebo…“ Starý muž přikročil k děvčátku, které ustoupilo do kouta, odkud nemělo možnost útěku. Bylo zle. Starý muž napřáhl ruku, vypadalo to, že děvčátko uhodí. Děvčátko velmi polekala změna v očích starého muže, najednou byly studené a temné jako zamračené nebe v noci. Děvče strachy upustilo sklenici, ta se s rachotem roztříštila na střepy a víčko zalétlo někam pod stůl. „Ne!“ zařval starý muž a v zoufalství klesl na kolena. Ze střepů se zvedla vločka, pomalu stoupala ke stropu, výš a ještě výš, až vyklouzla dírou ve střeše.

V tu chvíli vítr, který celou dobu poslouchal za oknem, rozrazil okenice v chatrči a dovnitř zanesl kupu malých, bílých vloček. Děvčátko se zaradovalo, ale muž zůstal klečet uprostřed zanedbané místnosti. Z očí mu kanuly slzy a vztek se mu vytratil ze tváře. V ní zůstalo jen zoufalství – nic víc. Děvčátko pozorovalo tu záplavu vloček. Pak vzalo starého muže za ruku. Oba se na sebe podívali, možná právě v té chvíli jeden druhého pochopili, možná ne. Mlčky oba vyšli z chatrče. Šli pomalu a neohlíželi se. Z nebe se snášela vločka za vločkou. O starém muži vím jen to, že už se do rozpadlé chatrče nikdy nevrátil. Nikdo se nedozvěděl, kdo to byl a kam vedla jeho cesta. Děvčátko se vrátilo pravděpodobně domů, vyrostlo a časem se možná vdalo. Město přivítalo obrovskou záplavu sněhových vloček a Vánoce nebyly nikdy veselejší.

Příběh o děvčátku a sněhové vločce byl téměř zapomenut, lidé už na děvčátko jistě nevzpomínají, ale vločky si o děvčátku špitají dál mezi sebou. Tak napni uši a poslouchej.

Autorka: Ivana Lukášová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti